Rodiče mě nechtěli.
Má matka byla téměř mladší než já. Až do patnáctých narozenin mi to tajili a vydávali ji za sestru - maminka prý zemřela ještě dříve, než jsem se narodil.
Jmenovat jsem se měl podle dne, ve který přijdu na svět.
Kdyby se tak stalo o den dříve, nesl bych jméno Felix.
Kdyby o den později, volali by na mě "Alberte!".
Narodil jsem se 2.listopadu. Bohužel - nakonec mi dali jméno podle gynekologa. Škoda, alespoň v něčem bych byl originální. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by se jmenoval Památka zesnulých.
K vánocům jsem dostával akorát pusu. Od otcových vousů jsem pak celé svátky míval tvář rozedřenou do krve.
K jídlu býval pouze prázdný talíř, často dokonce špinavý.
Když jsem měl žízeň, dostávalo se mi odpovědi:
"Přece kvůli tobě nebudeme plejtvat vodou, podívej - venku prší, běž na ulici, votevři zobák a napí se těch kapek."

V den 18. narozenin mě rodiče vyhnali do světa.
Ocitl jsem se na ulici a přemýšlel:
Před pár týdny jsem úspěšně dokončil gymnázium, mám všeobecné vzdělání. Umím všechno a zároveň nic. Nejlepší tedy bude, když se pokusím dále studovat.
Jenže - z důvodu, který následně objasním, jsem propásl termín k přihláškám na vysoké školy.
V polovině čtvrtého ročníku si nás totiž k sobě povolala výchovná poradkyně (neměl jsem ji rád, spíše ona by potřebovala vychovat):
"Tak mi pověz," podívala se do svých listin, "Peťulko, jaké povolání by se ti nejvíce líbilo. Upřímně, bez zábran."
"Chtěl bych jezdit trolejbusem. Víte, mně se líbí, že má ty dvě tykadla..." pronesl jsem nesměle.
Zamračila se: "Ale Peťulíku, nemáš důvod být pesimista, že tě nevezmou na vysokou... Odvaž se, dej průchod své fantazii a řekni, co by tě opravdu, opravdu bavilo!? Máš třeba nějaký životní vzor?"
"Hmm," podrbal jsem se na hlavě, "nedávno jsem viděl čmeláka, jak létá po pampeliškách. Zkusil jsem to také, ale jsem moc těžký."
- Od té doby mě vyřadila ze svého seznamu potencionálních intelektuálů.

Nyní již přijímali jen na technickou školu - obor silnoproud v atomových elektrárnách.
Inu šel jsem tam na Den otevřených dveří.
Abych si šplhnul a vypadal jako jediný zájemce, dveře jsem za sebou pro jistotu zavřel, aby se tam už nikdo jiný nemohl dostat.
"Co očekáváte od studia našeho oboru?" vyzvídali obrýlení starci.
"Víte, já bych se hlavně chtěl dozvědět, jak tam ty pidižvíci vlastně chodí..."
Nechápavě nadzvedli obočí.
"No takový ty breberky mrňavý v těch drátech jak se pohybujou..." upřesnil jsem.
"V drátech?"
"No ty... Částice... Jak ty částice utíkají v tom elektrickým proudu..."
Profesoři byli evidentně poněkud rozčarováni.
"Jo, a taky by mi zajímalo, proč na těch velkých stojanech dráty bzučí," křičel jsem, zatímco mě dvě najaté gorily taktně vyhazovaly z okna budovy.

Zkusím se vrhnouti na umění - i když s opuštěním gymnázia jsem přišel o všechny diváky, které na mé besídky chodili povinně. Jinými slovy: Zbyl mi jediný divák - plyšový pejsek Haf.
Aby se úspěch dostavil co nejrychleji, rozhodl jsem se všechny činnosti zintenzivnit:
Trvalo mi pak například jen třicet minut, abych natočil hodinový film!
Když však na mé snímky nikdo nepřišel, porozhlédl jsem se:
Co dnes láká diváky?
Že by hudba? - Ano! Založím nějaké muzikální těleso!
Jenže... Kde seženu zbylé hudebníky?
Varianta, že bych sám obíhal buben, kytaru, klavír a k tomu ještě zpíval, byla sice originální, avšak poněkud fyzicky náročná.
Všichni mí přátelé by se totiž dali spočítat na prstech bezrukého.
Proto nezbylo než oslovit několik hudebně nadaných pouličních žebráků.
Naší skupině jsem dal originální a chytlavý název Skupina.
(V příručce hry na kytaru kdosi radí laskat se s tímto nástrojem jako se ženou: Něžně hladit po strunách, objímat její krk... Proto má i ten otvor?)
Diváci na našem prvním koncertě v klubu "Tráva" šíleli ještě dříve, než začala samotná produkce.
Není divu: Předem jsme je opili.
Po několika mých úderech na kytaru struny praskly a vylétly, ještě nabité elektřinou - jejich spletenec se dotkl posluchačů, ti ještě více ožili a začali pořádně pařit. Za chvíli už byli celí spaření.
Diváci nadšením šíleli a šíleli, až úplně zešíleli - takže je všechny odvezli do blázince.
Lidé se pak báli na naše koncerty chodit, i když o reklamu v novinách jsme měli postaráno:
Skupině hrozilo několik trestních stíhání, mimo jiné pro společensky nebezpečnou stupiditu našeho největšího a zároveň jediného hitu Polka, polka, to je moje holka .

Poté, co zbankrotovala i má malá firmička na výrobu vody z rampouchů, dostavil jsem se pokorně na Úřad práce:
"Dobrý den, prosímvás, já bych potřeboval neschopenku. Nejsem totiž schopný pracovat," prosil jsem zoufale.
Žena za přepážkou však byla nekompromisní: "Zkuste se ještě ohlédnout kolem sebe, hledejte, kde něco chybí, a zaplňte pak onu mezeru na trhu pracovních sil!"
Po počátečním tápání jsem tedy konečně našel něco pro mě:
Navštěvoval jsem pohřby, kde mi vždy chyběla jakási živost, a tropil tam různé skopičiny, pochopitelně jsem vydával i hlasité zvuky.
Kupodivu se ani tato snaha nesetkala s vřelým ohlasem.

Nedávno jsem si vzpomněl na lidové rčení: Kdo nic neumí, ten učí.
Avšak od pedagogické kariéry mě odradila vzpomínka na neoblíbenost naší bývalé chemikářky. (I když obdivuji, jak si dokázala udržet ve třídě pořádek. Slibovala vždycky: "Když budete půl roku hodní, ukáži vám svůj poleptaný mozek.")
Před měsícem se mé tělo konečně cítilo plné energie a aktivity, ale všechny plány zničilo nečekané týdenní onemocnění.
Že bych zkusil vydražit své hleny?
Pořád mě škrábe v krku - možná jsem přece jen neměl polykat ten ostnatý drát s cukrem...
Ležím v posteli.
Cožpak se nikdy nezmůžu na výdělečnou práci?
Bez ní nejsou koláče. Bez koláčů není dívek, které bych na ty koláče nalákal.
Přitom tolik potřebuji nějakého přítele!! Už mě deptá hrát badminton sám se sebou...
Jeden čas jsem si myslel, že holky jsou svině. Ale musel jsem uznat, že to jsou kočky.
Až do maturity mě otec každé ráno kousal do prstů, aby mi natekly a já nemohl telefonovat své lásce.
(Dosud jsem měl jen jednu výraznější: Chodil jsem za ní každý den, pár metrů za onou skvělou postavou, a sledoval její cestu z domova do školy a ze školy domů. Když jsem se jí konečně odvážil oslovit, pronesla pohrdavě: "V mých očích jseš menší než blecha na bleše blechy." 
Nevadí - řekl jsem si nakonec na uklidnění - stejně to jediné, co jsem v blízkosti dotyčné slečny vždy cítil, byl pach jejího potu.)
Nezbývalo než věřit, že jednou konečně potkám tu pravou, jejíž láska mě pomůže získat sílu k pořádnému životnímu uplatnění.
Vždyť vzorně dodržuji rady lékaře: Třikrát týdně navštěvuji diskotéku, přesně jak mi předepsal.

A vskutku: Zanedlouho se dostavil úspěch!
Stojím v rohu tanečního sálu a brčkem usrkávám svůj oblíbený rum s rumem.
Jakási zhruba patnáctiletá dívka na mě už pár minut upřeně hledí.
Třeba je slepá, potlačoval jsem v sobě předčasnou radost.
Nicméně pokusil jsem se jí dostat zbraní, která nikdy nezklame:
Ve vhodné chvíli, zrovna když si pohrávala s mým oblekem, zavelela mluvidla k útoku:
"Jak se vám líbí můj ochočený motýlek?"
"On je fakt živej?" - zpočátku nevěřila.
"Samozřejmě, dokonce mám doma sbírku motýlků..."
"A jak to, že neuletí?" otázala se s vážnou tváří.
Ó, je tak naivní, tak nezkušená...
Vykašlu se na všechny své dosavadní morální zásady.
Má to roztomilé mláďátko ztratit nevinnost se mnou, nebo s nějakým sexuálním břídilem, necitelným nadržencem, zvrhlým perverzním maniakem, či snad dokonce s nějakým uhlazeným studentem ekonomie?!
Opiji ji.
Alkohol bude v onom nezkušeném těle působit jako bomba.
Roztrhne jí oblečení... No prostě vůbec - celou mně jí otevře.

Ani nevím, jak jsem se z té diskotéky dostal domů.
Patrně jsem předchozí večer podcenil dívčinu odolnost.
Nebo přecenil svou.
Po bližším ohledání vyvstaly nejméně tři základní otázky:
Kde zůstaly mé brýle?
Co dělají ta brčka ve vlasech?
Proč mám plný baťoh zvratků?
Ach, ach... Nepamatuji si, co jsem celou noc dělal...
Co jen napíši do deníčku?
Těch buněk chytrosti, co se v alkoholu muselo během včerejška utopit...
Nebo že by buňky uměly plavat?
Už nebudu pít, řekl jsem si snad podesáté.
Ne, ale ode dneška opravdu.
Vydržím to - aspoň rok.
Aspoň měsíc.
Aspoň do konce týdne.
Vždyť je dneska neděle.

Znovu jsem se ocitl v těžkých depresích:
Proč vypadat hezky, když mě nikdo nechce?
Jak mě někdo může chtít, když nevypadám hezky?
Známý bludný kruh, který jsem si pracovně nazval Idiotova smyčka.
/Mimochodem, jednou jsem navštívil posilovnu: Všude samí svalnatí muži a dívky, hýbali končetinami, až se člověk bál, aby se jim neprotrhla kůže. (Především břišní svaly se jim natřásaly, vypadalo to, že z nich každou chvíli vyskočí nějaký Vetřelec.)/
Přitom - ne že by mě nikdo nechtěl: Vloni v létě jsem se namazal krémem - a to by jste koukali, kolik se na mě okamžitě přilepilo malých mušek. Jako na marmeládu!

Musím se dostat k elitě národa, zněl další plán.
Na párty stovky nejbohatších občanů Plzně jsem nenápadně pronikl v přestrojení za obrovskou láhev broskvové vodky.
Ihned jsem se najedl všemožných pochutin, pak se postavil k nejbližšímu hloučku žen a čekal na osud.
V ústech mi zůstalo jadérko rybízu, tak jsem si s ním začal pohrávat jazykem. Vypadalo to velmi svůdně.
Záhy začala společenská konverzace.
"Vy jste měl rybíz, že?" obrátila se ke mně dáma v nejlepších letech.
Tak přece jen si někdo všiml toho jadérka!
"Máte od něj celý červený obličej," dodala na vysvětlenou.
Rychle vymyslet něco důstojného...
"Kdepak, to je tím, jak mě tady každá líbá, víte, ty rtěnky..."
"Prosimvás, přede mnou se nemusíte stydět, já jsem zase vždycky takhle zasviněná po melounu..."
"Meloun je zdravý," přitočil se k nám nějaký děd a narušil tak slibně se vyvíjející konverzaci.
"Když ti spadne na hlavu, tak ne," usadil jsem ho.
Dámu jsem si tímto bonmotem evidentně získal.
"Byla už jste někdy na nějakém plese?" vyzvídal jsem.
"Jedině na Štrbském plese." - Ukázala i ona smysl pro humor.
Ta žena byla zralá, zbývalo jí jen utrhnout.
Ještě onoho večera jsme spolu hráli mou oblíbenou společenskou hru brada, bradavka, bradavice.
"Splním ti všechna přání," slibovala.
"Všechny děti se budou jmenovat po mně," nenapadlo mě onehdy nic chytřejšího.

Jenže...
Díky ní jsem se sice dočasně finančně zajistil - byla totiž zubařka a já vydělával prodejem zkažených zubů známých osobností, ale...
Čím dál tím víc mně vadil určitý věkový a především - ehm, jakýsi hormonální nepoměr.
Byla neobyčejně sexuálně vyspělá.
Například:
Měla erotogenní zónu v nosní dírce.
Každé ráno mě sváděla pohráváním si s pytlíkem od čaje.
Udělala se devatenáckrát ještě předtím, než jsem vůbec začal s jakoukoliv milostnou předehrou.
A také - neměl jsem pak rád ten zápach spálené gumy.
Navíc - nevím proč, ale považovala mě za nezkušeného.
Možná už od prvních dnů naší známosti.
Tenkrát, tuším že před třetím stykem, se najednou zarazila a omluvně špitla:
"Promiň, dneska ne, já mám takové ty měsíční problémy..."
"Ty jsi byla na Měsíci?!" podivil jsem se onehdy, že mi ani neřekla o nějakém výletě.

Budu spisovatelem.
Využiji roušky umělce, vyzpovídám různé dívky a napíši knihu o tom, jak žijí dnešní mladé ženy.
Hmmm... Kdo by si takovou knížku koupil?
No...
Já sám určitě aspoň jednu.
I když... Kolik že bude stát?

Nicméně ten autorský přetlak musel někudy ven.
Vnutil jsem se jako bavič na estrádu do klubu důchodců a spustil svůj parádní vtip:
"Potká žirafa berušku:
"Ahoj beruško, kam jdeš?"
"No a co." "
- Nikdo se nesmál.
Zkusím to ještě jednou, třeba mě špatně slyšeli.
Když jsem vtípek opakoval posedmé, hodili po mě nějakou deku.
Ach jo. Nemám takový talent jako prastrýc, který měl třeba u sebe jenom igelitovou tašku, ale i z té dokázal vytěžit nějakou taškařici.

Musím se odlišit od ostatních.
Nejen vnitřkem, ale hlavně vnějškem!
Místo podnikatelského kufříku jsem na záda znovu zavěsil svůj školní baťůžek, na těle se pak místo saka objevila záchranná vesta, kterou otec kdysi u nás na zahradě odcizil ze zříceného letadla.

Není divu, že mě brzy oslovil postarší muž:
"Mám pro vás výnosné povolání," usmál se.
A tak jsem se stal řidičem autobusu městské hromadné dopravy.
Nudilo mě jezdit po stále stejných trasách, a tak je celkem pochopitelné, že jsem začal s cestujícími podnikat různé nevšední výlety.
Když si stěžovali, škodolibě jsem nainstaloval horní vodorovnou tyč tak, aby nebyla přichycená.
Když pak autobus prudce zabrzdil, držící se lidé vylétli i s tyčí předním oknem. Vypadalo to, jako kdyby hromadně házeli oštěpem.
Konečně mě něco uspokojilo a duševně naplnilo. Vždycky když jsem tu scénu viděl, rozjasnila se má ústa od ucha k uchu.

Všechnu radost však zkazil další milostný neúspěch:
Již pár týdnů jsem si dopisoval se vskutku milou a blízkou slečnou.
Opravdu jsem pro ní něco znamenal, o čemž svědčí i to, že na rozdíl od jiných dívek, které mi občas napsaly, vždy nalepila známku a nenechala placení poštovného na adresátovi.
Spěli jsme k prvnímu osobnímu setkání.
Snažil jsem se na onu důležitou schůzku vypadat hezky - vždyť rozhodne o tom, zda se náš písemný vztah přemění v tělesný.
Nervozitou jsem na sebe neustále patlal tuny různých kosmetických přípravků, ale přesto - či snad právě proto - mi zrovna v osudný den na obličeji vyskákalo 8 uhrů, 15 fialových fleků a narostly mi rohy.

Na všechno se vykašlu.
Budu povalečem, budižkničemu, příležitostným podvodníkem, nejlépe sňatkovým.
Ze samé lenosti a pohodlnosti jsem v nemocnici ukradl kolečkové lůžko a jezdil na něm po silnici.
Chvílemi jsem vypadal jako splašená velryba.
Nechal jsem se unášet.
Kolem všichni pracují, lopotí se, spěchají...
A já, bez problémů, pluji ulicemi...

Probudilo mě nekompromisní drnčení budíku.
Jsem doma... Ve své postýlce...
- Uf, všechno byl jen sen, oddychl jsem si.
Nepocházím ze žádné rozvrácené rodiny... Ze zvrácené možná, ale z rozvrácené ne.
Úleva však netrvala dlouho.
Sotva se nasnídám, budu se muset zamyslet nad budoucím životním uplatněním.
Před pár týdny jsem úspěšně dokončil gymnázium, mám všeobecné vzdělání.
Umím všechno a zároveň nic.
Nejlepší tedy bude, když se pokusím dále studovat.
Jenže... Zmeškal jsem termín přijímacích zkoušek.
Nyní berou už jen na technickou školu.
Asi se půjdu podívat na Den otevřených dveří...