Onoho dne, časně ráno, jsem jako každý měsíc obdržel přeplatek za plyn. (Preventivně předem hradím vyšší obnos pro případ, že bych si ho pustil a pak už nemohl zaplatit).
Co s nečekaně nabytou částkou dvaceti pěti korun? Původně jsem jí chtěl věnovat svému oblíbenému bezdomovci, ale má vřelá slova: „Dám ti pětadvacet, chceš?" nepřijal zrovna mile a přítulně.
Rozhodl jsem se tedy: Užiji si světa boháčů. Vypravím se někam na večeři.

Žiji pořád sám jako kůl... Co kdybych strávil onen plánovaný slavnostní večer ve společnosti atraktivní dívky?
Náhoda tomu chtěla, že jsem šel právě kolem hornického učiliště, kde dnes probíhalo finále Miss školy.
Přišel jsem v pravý čas. Zrovna začínal zlatý hřeb soutěže - promenáda v helmách.
Pochopitelně jsem si počkal až na samotnou vítězku.
Zpočátku mi nedůvěřovala: „Když já nevím... Nedávno za mnou byl jeden, prý z folklórního souboru, a měl zájem o moje dudy..."
„Nebojte, nic vám neudělám, chci vás pouze nasytit," ubezpečil jsem ji.
Navíc - tak vyspělé tělo nemohlo být nevinné. (A vskutku: Byla již dvakrát soudně stíhána a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí Ludvíka Svobody).

Nakonec se vysvětlilo, že vše záleží na její matce - přestože krasavici bylo již téměř osmnáct, macecha stále třímala v rukou její osud. Brzy se mi však podařilo odstranit příčinu oné závislosti: Přestřihl jsem pupeční šňůru, kterou matka tajně ponechala tolik let (značně se vytahala, a proto jsem si maminy stojící opodál zprvu nevšiml).

Šňůru jsem přestřihl a snědl.
Tasemnici, která byla ve mně, tato nečekaná konkurence natolik šokovala, že mě dobrovolně opustila.

Navečer jsem si oblékl svůj nejlepší - respektive jediný - oblek (i když místo kravaty jsem se zmohl pouze na vatu).
Počáteční skromné představy o slavnostním požití párku v rohlíku u stánku hlavního nádraží přece jen díky slečně vykrystalizovaly do podstatně vyšších sfér.
„My jsme jednou byli s rodiči na večeři v Internationalu," prohodila obdivně během běhu po městských sadech (navrhl jsem tuto předehru, aby nám pořádně vytrávilo).
„Připadám si tam trochu odcizenej, možná kvůli tomu názvu...," pravil jsem pohrdavě. - Musím najít něco, čím bych ji oslnil.

Za chvíli mi padla do oka historická budova, nad jejímž bohatě zdobeným vchodem se zlatě skvěl luxusní název podniku - Grand plus aperitiv extra nóbl restaurant U stříbrného idiota.
Vypoulila oči. I na čerstvou miss to bylo moc.
„Zkusíme tuhle putyku," pronesl jsem jakoby znuděně. „I když... Včera jsem si sem skočil na svačinu a mohla bejt lepší... Ale dáme jim ještě šanci, ne?"
Dívka s úžasem kývla, a dříve než stačila přečíst „hvězdička hvězdička hvězdička hvězdička hvězdička hvězdička", byli jsme uvnitř.

Pohodlně jsme se usadili.
Dokonale umyté sklenice byly tak průhledné, že ani nebyly vidět.
„Než přinesou jídelní lístek, zatím si přečtěte tady ten," pokusil jsem se slečnu zabavit a podal jí procvaknutou jízdenku z tramvaje.
Servír na sebe nenechal dlouho čekat. Byl jsem překvapen, když nepřinesl pouhý list, ale rovnou knihu.
„Nepůjdeme sem až zítra, abych si jí stačil doma přečíst?" zareagoval jsem.
„Jako předkrm doporučuji vejce ve skle," vnucoval se muž.
„Radši jenom to vejce, abych se nepořezal..."
„A budete si přát něco k pití?"
„Ano," odvětil jsem suverénně. Hlavně, abych se v neznámém prostředí neztrapnil...
Proč zůstal stát? Zapomněl jsem na něco?
„Nějakou minerálku," došlo mi po chvíli.
„Máme jenom matonku, bohužel."
„Tak teda nějakou matonku," usmál jsem se a byl šťasten, že úskalím společenského chování zatím plouvám na výbornou.

Jediné slovo, které mi na jídelním lístku znělo jakž takž česky, bylo soupe de francé , ale na supa jsem ten večer chuť neměl.
Dívka naproti mně si mlsně vybírala, až usoudila: „Dala bych si rybu..."
Polil mě pot při představě kostí, ale co se dalo dělat.
„Tak třeba platýze," upřesnila.
„Vždyť jste říkala rybu..."
„Platejz je ryba," vysvětlila mi jako nějakému hlupákovi.
„Nestojí hodně? Když má takový podezřelý jméno?"
Dívka dále požádala o hranolky.
Já si přál kosočtverce, ale neúspěšně, a tak jsem uvažoval:
„K rybě by se hodil rybíz, ne?"
„A budete si k tomu přát ještě oblohu?" vyzvídal už mírně netrpělivý servír.
„Ani ne, na tu se pak podíváme venku..."
Poručili jsme si ještě rozlévané víno - i když myslím, že sám bych ho po ubruse dokázal rozlít lépe.

Za okamžik se již před každým z nás ocitl talíř. Uprostřed byl pohozen jakýsi flák masa nebo jiné hmoty, kolem jsem poznal hranolky, respektive rybíz.

Minuta trapného ticha.

„Můžu už jíst, nebo budete mít proslov?" nesměle se optala dívka.
„Ještě čekám na tu rybu."
„Vždyť je na talíři, to kulatý!" vysvětlila.
Zhrozil jsem se: „Ryba musí být ve vodě!"
„Akvárium tady nepřinesou..." obrátila oči v sloup.
„Hmm, naleju na ní aspoň trochu minerálky, aby se mi tady zatím nelekla..."
„Vždyť už je obalená!"
„Chudinka, tak proč ji neočistí, vždyť nemůže dýchat!" probudil se ve mně ekolog.
Pro jistotu jsem živočicha nakonec ještě praštil botou, aby náhodou neunikl a nemusel jsem jej honit po restauraci.
Po tomto incidentu jsem byl tak rudý, že si mě slečna spletla s kečupem.
„Nepatříš mezi horních deset tisíc, viď?" začala mi tykat.
V tu chvíli jsem si připadal, že patřím mezi spodních sedm (ne-li rovnou mezi spodní prádlo), ale prohodil jsem, pevně odhodlán neztratit noblesu:
„Bohužel, jsem až sedmnáctitisící třista šedesátý devátý."

Přestože jedla, po očku pozorovala, jak zápasím s rybou. Nervozitou se mi tak třásly ruce, že jsem se netrefoval a občas jedl i z talíře opodál sedící staré ženy.
Ale ani má partnerka příliš neexcelovala. - Ač jsem se taktně snažil dívat se jinam, což bylo vzhledem k tomu, že jsem seděl naproti ní, velmi netaktní, raději přiznala:
„Ty kosti mě ale zaskočily..."
Postupně z úst vytahovala další a další - dokonce se mi z nich podařilo sestavit celého kostlivce!

Dojedl jsem dříve než ona.
Jal jsem se tedy pronésti něco vtipného při pohledu na krasavici šťourající se ve zbytku ryby.
„Toho platýze musí strašně lechtat, když mu jezdíte vidličkou po žebrech..." vyprskl jsem smíchy - takže hned měla zase plný talíř.
Perlil jsem dál: „Nechcete některou z obložených mís, když jste se stala miss?"
„Už bych jí asi nesnědla, mám plný žaludek..."
„Hmm, jedině tedy nějakou - z odložených mís, že? Chacha," zasmál jsem se bodře vlastní slovní hříčce.
Další minuta trapného ticha.
„Omluvte mě," podal jsem jí Omluvný list, „skočím se podívat na toaletu. Zdali tam také mají obložené mísy!" triumfuji.

Po návratu jsme si objednali zmrzlinovou směs. (Vždycky závidím různým sportovcům, když na soutěžích vyhrají nějaký pohár).

Kolem půl jedenácté přinesl servír účet: Papírek na talířku, decentně přikrytý ubrouskem, a místo aby čekal na peníze, opět se vzdálil.
Do ubrousku jsem si tedy ještě jednou otřel ústa, zatímco na papír uprostřed talíře jsem chvíli koukal, a pak ho snědl.
Pochopitelně jsem brzy zjistil, že peněz v mé zpocené dlani není dost. Mám totiž hluboko do kapsy - vzal jsem si dnes módní kalhoty, které mají kapsy ven a metr dlouhé.
V mžiku byl u nás téměř celý personál, který nás neprodyšně obklíčil.
Mé partnerce celá záležitost připadala trapná, proto navrhla, že se jídlo pokusíme (z)vrátit. Řekl jsem jí, že toto řešení je poněkud nedůstojné, a aby šla kdyžtak raději na chvíli ven šlapat chodník.
„V obleku mám možná ještě nějaké zbytky - drobné z minula," vzpomněl jsem si, ale měl jsem tam jen zbytky jídel z jakési předloňské slavnostní recepce.

„My tu počkáme do snídaně," usmál jsem se nakonec a předstíral, že se nic nestalo.
„Snídaně tady nepodáváme," zněla rázná odpověď.
„Tak my si jí přineseme sami, to nevadí..."
Má partnerka nyní zápolila s vlastním škodolibým záchvatem smíchu.
- Napadl mi zoufalý pokus, jak zmizet:
„My se půjdeme s panterkou na chvíli projít..." zvedl jsem se jakoby nic, ale silný kuchař mě ihned nekompromisně usadil pečenou kýtou.
„Miláčku, dala bych si ještě nějakou dobrůtku," pronesla nečekaně sladce dívka.
I mně už bylo všechno jedno. Začali jsme si tedy objednávat další a další jídla.

Ukázalo se též, že máme společná hobby - vidličkou jsme cvrnkali bobulky rybízu po ostatních hostech , s ovocnými knedlíky jsme si klasicky zahráli tenis.

Blížící se půlnoc ohlásil zbylým hostům tradiční výstup skupiny historického šermu (i mně se po těch několika chodech podařilo hodit šavli).
„Za chvíli zavíráme!" zařval servír. - V mém případě měla tato hrozba i druhý smysl.
„Mám v kabelce ještě tu korunu, kterou jsem vyhrála na miss," snažila se opět dívka.
„Musela bys jich mít - 3255," přečetl jsem z účtu. Přestože měla její pozlacená koruna nepochybně vyšší hodnotu, nechtěl jsem, aby o ní kvůli mně přišla.
„Možná najdu tolik žvejkaček," zalovila v kabelce.
Našla jich sice neuvěřitelných 1467, ale ukázalo se, že téměř všechny jsou již použité.

Už už jsem si chtěl vrazit vidličku do hrdla, když mi na mysli vytanul klasický trik.
Nenápadně jsem zavolal příteli (kráska se postarala o odvedení pozornosti našich strážců), aby za chvíli zatelefonoval do restaurace.
„Pane Kučera, máte okamžitě přijet na letiště!" přilítl za námi vzápětí jako blesk sám ředitel.
„Nemohu, bohužel nemám dost peněz a teď řešíme s číšníkem, jak si dluh odpracovat..." jakoby jsem se omlouval.
„To nechte, vždyť je pro nás čest, že zde povečeřel někdo takový jako vy!" - a servírovi zašeptal: „Představte si, to je ten slavný režisér Petr Kučera, zvaný Pékáč, právě teď volali z Ameriky, že byl nominován na Oskara!!"

Všechno dobře dopadlo.
Ba co víc - za týden jsem náhodou zabloudil do oné ulice. U vchodu restaurace, uprostřed všech luxusních nápisů, se nově vyjímala cedulka:
„Zde večeřel P.K."