Onoho dne jsem se probudil, začal se převaloval a přemýšlel: Co dnes udělám dobrého pro svět? Čím ho obšťastním? Nejlepší by patrně bylo, kdybych zůstal ležet a nic nedělal. 
Ostatně všechny mé dny byly stejné – jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet a třetí jako odmocnina z 324.
Z postele mne dostala až sličná slečna listonoška, přestože si vždy přeji opak – abych právě já dostal krásnou listonošku do postele. Mimochodem, občas mi nosí malá psaníčka, která pak společně vycucáme a jedeme na krásný výlet. 
Tentokrát mi ale přišla pozvánka. Podepsaná jen iniciály. (Nevím, co je to teď za módu. Přijde mi to trapné.) 
Původně jsem si myslel, že se někde v okolí otevírají nové veřejné toalety, protože mne na pozvánce upoutaly především stylizované ikonky muže a ženy. Jenže pod nimi následovala roztomilá básnička: 
Když se ohlédneme zpět
Známe se už pět let
Snědli jsme spolu plno želé
A teď budeme manželé

Kdo mi to posílá takové roztomilé literární dílo? 
Podíval jsem se na jména. A sakra!!!
Náhle mi začala v uších znít Mistrova píseň: 
Má první láska se dnes vdává
I já jsem páni trochu bledý... 

Rozbušilo se mi srdce natolik, že jsem po několik minut byl vlastníkem docela obstojného ňadra. 
Ach, ach, ach! Jak se to jen mohlo stát?! Jak dlouho jsem se při mých pokusech o dobytí Jejího srdce snažil utěšovat tím, že je přece ještě dost času a že si to nakonec Eva ještě rozmyslí a zjistí, že právě já jsem ten pravý. Sakra, sakra, sakra! 
Kolikrát jsem si říkal, že Evičce zavolám, zeptám se jí, jak se má, domluvím si s ní po padesáti osmi měsících schůzku a na ní pak budu předstírat, že o ní už vůbec, ale opravdu vůbec nemám zájem – což je, jak mne život poučil, základní předpoklad pro to získat něčí srdce. (Tedy kromě patologů – ti to mají přece jen trochu jednodušší). 
Kolikrát už jsem během těch let byl připraven u telefonu a chystal se vytočit Evičky číslo, abych jí zavolal a oživil tak starou lásku... Jenže – vždycky to ztroskotalo na tom, že Eva nikdy neměla telefon.

Sakra, sakra, sakra! Že bych už opravdu neměl ani nejmenší šanci?!
Hned jsem spěchal k zrcadlu. 
Hmm, možná by ještě byl čas na plastickou operaci... Ale když jsem spočítal všechny své desetníky, musel jsem tento plán nejméně o několik století posunout.

Znovu jsem se zahleděl na svatební oznámení. A objevil pod ním ručně psaný dodatek: Peťo, víš, čekala jsem pět let, že mi zavoláš. Pak jsem se rozhodla vzít si Frantu. Eva.
Frantu?! Proč zrovna Frantu???!!!!

Můj bývalý spolužák Franta je opravdu podivná osoba. V rodném listě má jméno Milan, ale slyší na jméno Jaroslav. 
Nemá mě rád od té doby, co jsem mu omylem zastřelil holuba v nose. Angažuje se totiž v hnutí na záchranu ohrožených živočichů. Mimochodem, kdysi lákal dívky domů právě na sbírku holubů. 
Ach jo, ach jo, ach jo – proč jen Eva dala přede mnou přednost právě jemu?
Vždyť František nikdy moc krásy nepobral. Často jsem se kdysi před děvčaty stavěl právě vedle něj – byl to snad jediný člověk, vedle něhož mi narůstalo sebevědomí. 

Dnes je čtvrtek, zítra pátek... Svatba měla být v sobotu. Musím s tím něco udělat! Moc času mi nezbývá. 
Franta byl strašný šprt. Není divu, že po střední škole udělal závratnou kariéru ve specializovaném obchodě se školními potřebami. 
Začal jsem vymýšlet ďábelský plán, jak ženicha nenápadně zavraždit. Například že se na něj z regálu náhodou vysypou obrovská kružítka. Dokonce bych neváhal vyvinout třeba nějakou zmutovanou a velice agresivní verzi mazací gumy nebo zmizíku, ale… Na chemické bádání zbývalo jen velice málo času, nehledě na to, že jsem nikdy nepochopil rozdíl mezi benzínem, benzenem a Berentzenem.
Sebral jsem všechny síly a navštívil Františka v předvečer svatby. Když nic jiného, tak alespoň dostanu zadarmo nějaké jídlo a pití, protože onen den pravděpodobně pořádal nějaké loučení se svobodou. 

Zazvonil jsem u dveří Františkova bytu a byl příjemně překvapen jeho uvítáním: „Jéé, ahoj! Pojď dál…“
Jenže…. Už v předsíni jsem zažil další životní zklamání – přilepil jsem se na zaschlou loužičku rozlitého aperitivu a podle rozšlapaných zbytků chlebíčků jsem poznal, že loučení se svobodou proběhlo pravděpodobně už včera. Koneckonců, ani já bych se neztřískal v předvečer takové události jako je svatba s Evou.
Franta mne pohotově posadil do měkkoučkého křesla. Jen tak tak jsem udržel svou žárlivost na uzdě – hned jsem si totiž začal představovat, jak tam kdysi poprvé posadil i Evičku a využil toho, že z něj byla celá naměkko….
„Víš, Péťo, čekal jsem deset let, že mi zavoláš. Pak jsem se rozhodl vzít si Evu,“ šokoval mne František nečekaným vyznáním.
Co říci? Můj mozek pracoval naplno, i když jeho ozubená kolečka musela nedávno na generální opravu. Že bych teď Frantovi jeho vyznání lásky opětoval, on by si místo Evy za ženu vzal mne a Eva by tak zůstala volná?! 
Raději jsem do sebe rychle kopnul nejbližší skleničku.
Jenže poněkud jsem zapomněl, že Franta byl už od malička trošku domýšlivá. „Nejsem žádnej lacinej Tonda,“ opakoval vždycky v restauracích a zásadně odmítal kupovat tonik. Takže se naučil ředit gin s bourbonem.
Po několika minutách ticha jsem se rozpačitě rozhlédl kolem: „Víš, je mi smutno, že už z toho moc nezbylo…“
Franta se usmál plný naděje: „Myslíš z toho našeho vztahu?“
„Ne, z těch chlebíčků,“ vysvětlil jsem a počal na podlaze skládat puzzle ze zbytků včerejšího večírku.
Úplně jsem zapomněl, proč jsem ho vlastně původně navštívil. Nakonec jsme se opili – koneckonců, bylo to na jeho účet.

Když jsem se probudil, bylo téměř sobotní poledne. 
Kde to jen jsem? Proč vedle mne neleží můj velký plyšový hroch?! Ach ne – vždyť jsem u Franty v bytě?! 
Naštěstí jsem se rychle vzpamatoval. Rozhodl jsem se využít skutečnosti, že ve vedlejší místnosti zatím Franta ještě bezvládně spí, a rychle spěchal na místo svatebního obřadu. Bohužel už nebyl čas někde shánět zavinovačku jako svatební dar, nicméně v nejbližší internetové kavárně jsem ukradl obzvláště hezky zavinutý zavináč.

Při představě brzkého spatření své dávné životní lásky mne několikrát přeběhl mráz po zádech. 
„Eva už bude určitě vypadat hnusně,“ marně jsem si snažil namluvit. 
Přiběhl jsem před radnici a zjistil, že tam zatím nečekají žádní hosté ani hostesky. Teprve za chvíli se pomalu sešlo několik kusů lidí, mezi nimi i Eva s rodiči. Když mne uviděla, mile se usmála – i když jsem si nebyl jist, zda se nejedná spíše o výsměch. Přizvedla si dlouhé šaty a vydala se mne pozdravit. 
Jenže – těsně přede mnou se jí jeden z vysokých podpatků zachytil v kanálu a Eva začala bezvládně padat přímo do mé náruče. Úspěšně jsem ji zachytil, jemně políbil a pošeptal: „Kdybys chtěla trenéra na svatební noc, rád se jím stanu. Nebo alespoň sparingpartnerem…“
Roztomile na mne vypoulila své oči a nevěděla, co říci.
Rozhlédli jsme se kolem a já se pokusil o vtip: „Podívej – nejsou tady zatím žádné sudičky, natož lichičky!“
„No jo, zapomněli jsme, že je už čtrnáct dnů letní čas,“ vysvětlila. „Ale alespoň máme čas popovídat si, než přijdou ostatní,“ dodala a opět rozpačitě mlčela.
Bylo to neuvěřitelné, ale Eva byla snad ještě krásnější než před lety. Vypadalo to, že se stářím rozkládá do krásy. Ke všemu na mne navíc neustále koukala neodolatelnýma očima, div jí nevypadly.
Zůstali jsme mlčky stát vedle sebe a já bych se rozhodně neurazil, kdyby Franta na svatbu nikdy nedorazil.

„Podívej, dneska jsou na Slunci erupce,“ pokusila se Eva stočit konverzaci na neutrální téma. Byl jsem ale tak mimo, že jsem místo erupcí viděl na Slunci erekce.
Nicméně rozpálil jsem se natolik, že jsem náhle přestal hovořit diplomaticky: „Evíku, co já tady s tebou vlastně dělám – za hodinu mi skončí i ta poslední naděje, že mi to s tebou někdy vyjde… Měl bych radši ten čas a energii věnovat nějaké jiné…“
Naštěstí mne neposlouchala. Stále se zájmem hleděla na oblohu. 
Kolikrát jsem si přál dívat se s ní v noci na hvězdičky! 
Najednou mi pevně stiskla ruku a špitla: „Hele, padá letadlo, přej si něco!“
Dlouho jsem neváhal. (No, i když... Získat zadarmo třeba deset kilo mé oblíbené meruňkové marmelády by také nebylo špatné...). 
Chytil jsem Evu a začal s ní utíkat pryč od radnice.

Doběhli jsme na nádraží a nasedli na právě odjíždějící spoj. 
Sedli jsme si do kupé a když Eva po vyčerpávajícím běhu zase popadla dech, konstatovala: „No vidíš – zdá se, že nám ještě neujel vlak!“
Rozhodl jsem se, že budu drsný. Už dříve jsem se poučil, že na dívky bych neměl být příliš jemný, a proto jsem se několik let pravidelně otíral o šmirglpapír. Vousy jsem si sice dnes ráno neprozřetelně hladce oholil, ale na vlakové toaletě jsem si pohotově na tváře napatlal lepidlo a vyválel se v hřebících.
V kupé jsem se pak bez jediného slova vrhl na Evu tváří v tvář. Líbilo se jí, když jsem se hřebíky při líbání zarýval do její heboučké tváře. (Vzpomněl jsem si na poučku „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“)

Když jsme po pár hodinách naši vášeň znovu dostali pod kontrolu a vyčerpaná Eva opět popadla dech, zaslechl jsem nejkrásnější slova za posledních pět let: 
„Zdá se, že tě asi pořád ještě miluju,“ přiznala se a dodala: „Tajila jsem to tak dobře, že jsem o tom dokonce ani sama nevěděla.“
Díky mé nedávno zakoupené Kilometrické bance Českých drah jsme se v pohodlném kupé mohli rozvalovat ještě až do konce víkendu. Povídali jsme si o všem možném, ba dokonce i o Frantovi. Ukázalo se, že Eva k němu má několik zásadních výhrad:
„Jeho vztah k dětem je vyloženě materialistický,“ zavzpomínala. „Přestože ještě žádné nečekáme, tak už si naplánoval, jak ušetří. Když mu prý z porodnice přinesu pupeční šňůru, tak ji bude používat jako hadici na zalévání. A navíc, už od začátku chození jsem si všechno musela platit sama. Občas mi sice koupil rohlík, ale hned z něj slízal všechnu sůl.“
Nemohli jsme se nevrátit ani k naší dávné společné minulosti. 
„Haha,“ řechtala se, „pamatuješ, jak jsi chtěl být originální a místo erotického spodního prádla mi věnoval erotickou mikinu? A nebo jak sis myslel, že ten speciální dráždivý prezervativ za tebe udělá všechno sám?“
Trochu jsem sice zčervenal, ale mé čerstvě nabyté sebevědomí nemohlo nic nahlodat. Zvlášť když jsem si pokusil představit Frantu, jak vzteky už určitě sám rozmlátil všechny talíře, co pro něj měli připravené na svatební hostinu.
Eva se mi také svěřila s velkým tajemstvím: „Víš, před těmi pěti lety jsem měla pocit, že už mně hodně lezeš krkem. Až pak jsem zjistila, že jsi to nebyl ty, ale tasemnice…“

Celý zbytek víkendu tvořila naše těla opět neoddělitelný spletenec. Líbal jsem Evu často a dlouze, protože měla obzvláště chutnou rtěnku. Také její ústa operovala v mých vlasech a kolem uší tak vášnivě, že mi brzy snědla obě kotlety.

Zdálo se, že okamžiky společného štěstí nikdy neskončí. 
Jenže hned při skromné večeři v nádražním bufetu jsme se ocitli zpátky na zemi. 
„Zdá se, že už tě hledají,“ konstatoval jsem při pohledu na její fotku v televizní pátrací relaci. 
„Neboj, nepoznají mne. Vraž mi třeba jednu do nosu, ať mám jedno oko pod pusou a nosní dírky nad obočím,“ poprosila mne. 
Nedokázal bych ji uhodit. Jenže cítil jsem, že Franta a obě rodiny se k nám blíží. 
Naštěstí jsem si vzpomněl, že Eva bývala prudce alergická na karafiáty. Rychle jsem v nejbližším parku nějaké urval a dal jí pořádně přivonět. 
Evě otekl obličej natolik, že i já jsem získal dojem, že vedle mne stojí někdo úplně jiný.

Pomalu jsem začal uvažovat o něčem, co se ještě před třemi dny zdálo méně pravděpodobnější, než že má poslední mozková buňka přežije rok 2002. Eva pravděpodobně myslela na to samé – mile se ke mne přitulila a pošeptala mi do ouška: „Když mi nevyšla svatba s Frantou, ráda bych to napravila s tebou…“
Nemohl jsem tomu náhlému štěstí uvěřit. Zadíval jsem se na Evu a zklamaně řekl: „Nojo, ale – nemáme s sebou žádné snubní prstýnky…“
„To nevadí,“ usmála se bezstarostně, „jako prstýnky si uřízneme dva článečky z té mé tasemnice!“
Našemu sňatku už skutečně nic nebránilo. Vydali jsme se hledat nejbližší radnici nebo kostel.
Narychlo jsem se ještě pokoušel Evě splést vzadu vlasy do vánočky. Ale protože jsme oba byli rozrušeni, raději jsem v pekařství jednu vánočku koupil a připevnil k jejím vlasům.
Bohužel – všechny kostely i radnice byly obsazeny, takže jsme museli svatbu ještě přinejmenším o pár hodin odložit. Přesto jsme si onoho večera udělali alespoň decentně bombastickou oslavu našeho zasnoubení – uspořádal jsem intimní ohňostroj a opil se natolik, že jsem dělal věci, co mne dosud nikdy v životě nenapadly (například číst všech pět dílů F. L. Věka zároveň).

Nemohli jsme se zbavit dojmu, že kolem sebe pořád cítíme Frantu. I když to možná bylo jenom tím, že Eva u sebe stále měla plno věcí, na které předtím Franta sahal. Koneckonců sahal i na ní. 

Preventivně jsme se rozhodli strávit ještě nějakou dobu v ústraní.
Utekli jsme proto do menšího českého města a v nenápadném přestrojení za tibetského dalajlámu a Marilyn Monroe jsme přečkali následující dny.