Už
dlouho jsem čekal na dobu, kdy jednou konečně dospěji.
Mé
babičky vždycky říkaly: „Ty až dostaneš rozum, to se ti uleví…“
Čekal jsem, že jednou dostanu rozum k svátku či k narozeninám, ale
pořád nic. V té době se pravděpodobně jednalo o nedostatkové zboží.
Vzpomínám, jak jsem se tehdy – asi v osmi letech – pokoušel
sehnat rozum v nedalekém lahůdkářství, ale pravděpodobně si ho
tam schovávali jen pod pultem. Proto jsem se alespoň snažil často jíst
(květákový) mozeček.
Co
to vlastně znamená „dospět“? Jak se pozná, že člověk
„dostal rozum“? Podle toho, co jsem v prvních třiceti letech svého
života vypozoroval, to bylo něco jako přestat dělat bezhlavé, emociální
činy. Ten, kdo dostal rozum, se nejspíš projevoval tak, že byl nad věcí,
občas vědoucně přikývl, řekl něco jako „tak, tak“… Prostě
moudrý stařec.
Občas jsem si nebyl jistý, jestli „dostat rozum“ je výhrou, nebo
spíše neštěstím – jako dostat nějakou nemoc.
Zdálo
se, že „dostat rozum“ a „dospět“ se tedy – nejen u mne –
vztahovalo k okamžiku, kdy konečně získám nějakou ženu. Získám
ve smyslu jistoty, že u ní budu ten první na světě a že již
nebudu mít potřebu dělat nějaké dětinskosti, abych zaujal někoho
jiného.
Pravda, v životě jsem si už dokázal získat obdiv několika žen.
Například na zmíněné babičky vždy zabíralo, když jsem si
nasadil staromódní klobouk jedné z nich a začal tančit a zpívat
jako v kabaretu. Bohužel, na slečny mého věku to ale jaksi nezabíralo.
S přibývajícím věkem jsem přitom stále více toužil nesmazatelně
se zapsat do análů – tedy přesněji do srdcí krásných dívek.
Až
donedávna jsem doufal, že nejpozději do mých třicátých narozenin
se to všechno nějak vyřeší. Jenže – žádný zlom k lepšímu se
nekonal. (Snad jen ten, že jsem se na oslavě třicetin naprosto
zlomil, opil se do němoty a poprvé v životě musel při komunikaci s
okolím použít titulky.)
„Je pravda, že kluci myslí na sex asi tak desetkrát denně?“
zeptala se mně na zmíněné oslavě má velmi dobrá kamarádka.
„Není…,“ ujistil jsem ji zcela upřímně.
„Tak to jsem si oddychla…,“ usmála se.
„Teda… nevím jak ostatní, ale já na něj myslím nejmíň 15x
denně,“ upřesnil jsem.
„No právě… Na tobě je to až moc vidět,“ řekla.
Byla jednou z mála dívek, které se mi ještě nebály říkat nemilou
pravdu z očí do očí. Už dříve jsme se oba přesvědčili o tom,
že stoprocentní upřímnost mezi různými pohlavími je možná pouze
tehdy, když ani jedna strana nemá s tou druhou jiné úmysly než si
skutečně jen povídat.
Vyzvídal jsem: „Proč není dobře, že ty holky na mě vidí zájem?
Měly by ocenit, že prošly mými velmi přísnými měřítky pro krásu…
To mám dělat, že mě nezajímají?!“ vzpomněl jsem si na své známé,
kteří se na veřejnosti vůči dívkám sice chovali decentně, ale o
to větší nepřístojnosti pak s nimi prováděli ve své
fantazii.
„Ne. Ženský chtějí chlapi, který jsou drsný, nezkrocený, který
zajímá hlavně fotbal, chlastání s kamarády…“ pokoušela se mi
namluvit.
Zděsil jsem se. „Takže si mám získat ženu tím, že jí vlastně
budu dávat najevo, jak na ní úplně seru?!“
Usrkla si piva a nemilosrdně konstatovala: „Holky nestojej vo kluka,
kterýho mají jistýho. Chtějí bejt dobejvaný a přemlouvaný…“
„Aby si pak mohly kamarádkám postěžovat, jak je ten jejich hroznej,
jak je vůbec nemá rád a jak by nejradši získaly někoho, kdo je
bude skutečně milovat, bude si jich vážit a chovat se zodpovědně,“
neodpustil jsem si sarkasmus.
Shrňme
si to: Mé snahy o ženy prý byly velice přízemní. Nepomohlo, ani
když jsem se přestěhoval do sedmého patra. Jenže mně šlo skutečně
hlavně o lásku.
Pravda, jakmile jsem neměl sex alespoň jednou za tři roky, býval
jsem poněkud nervózní. No a proč to zapírat – pokud bych si mohl
vybírat mezi sexem a láskou, vybral bych si obě možnosti zároveň.
Avšak: Toho chtíče po sexu se člověk vždycky zbaví celkem snadno
nějakou náhražkou. Ale chtíče po lásce, po opravdovém citu –
toho se tisknutím se k plyšovému medvídkovi nezbavím.
Bylo
načase udělat zásadní životní rozhodnutí. Ženy by už pro mne
neměly být prioritou. Nebudu na ně vůbec myslet. Chci vydělávat,
budovat kariéru a užívat si jiných životních radostí!
A jak jsem si předsevzal, tak jsem skutečně činil. Soustředil jsem
se jen na práci. Stal jsem se makléřem na burze cenných tapírů.
Vstával jsem v pět ráno, z kanceláře jsem pak odcházel pouze na oběd
a na večeři, domů jsem se vracel před půlnocí. Na nic jiného
nebyl čas.
Záhy
jsem poznal, že na tom nejsem zase tak špatně. Díky mému pracovnímu
nasazení (na dvacetihodinovou práci za osmihodinový plat si skutečně
troufl jen málokdo) jsem v zaměstnání brzy povýšil. Dokonce se mi
splnil můj dávný sen a mohl jsem si vybírat – i když „jen“ z
nabídky skvělých těstovin v pizzerii sousedící s naší
firmou.
Opravdu jsem byl spokojený. Pro případ, že bych na to zapomněl,
jsem si to vytiskl velikostí písma 246 na papírek a přilepil nad
monitor: „JSEM SPOKOJENÝ!“
Co jiného, kromě práce, vlastně stojí za nějakou snahu? Snad jen
tak sejít z kanceláře pár schodů dolů do výborné pizzerie.
Ze samého vysedávání v kanceláři jsem se prakticky přestal hýbat.
Jsem tak líný, až z toho línám! Pro pohodlné lenošení jsem si
dokonce koupil nové lino. Tloustnu a tloustnu. Z těstovin se pro mne
staly tlustoviny a z toustů tlousty. Občas, když jsem si těstovinami
nacpal břicho a z farfale si udělal slušivé motýlky, skládal jsem
básně.
Můj život je pustý
Proto jsem tak tlustý!
Když
jsem zničil tři váhy, koupil jsem si čtvrtou.
Práce pro mne znamenala vše. Ze spolupracovníků se stala jedna velká
rodina.
Jenže – všechno hezké má svůj konec. Jednoho dne jsem se do
kanceláře už nedostal. Prostě jsem neprošel dveřmi. Měl bych
zhubnout!!! Inu, začal jsem chodit do posilovny. Mlsání tyčinek jsem
vyměnil za zvedání činek. Skutečně jsem věřil, že pokud mě ta
dvousetkilová monstra nezabijí, tak mě posílí.
Při cvičení se nedalo pracovat, jíst, číst ani spát. Měl jsem
tedy – bohužel – čas přemýšlet. A chtě nechtě jsem se přistihl,
jak toužím oslnit svou nově vypracovanou postavou přinejmenším
dvanáct ze třinácti kolegyň.
Sakra, měl bych skutečně myslet na něco jiného než na ženy. Naučím
se třeba ovládat cizí jazyky. Hmmm, cizí jazyky…
Jednoho dne jsem kvůli neodbytným představám musel z posilovny utéci.
Rychle – nemyslet na ženy! Chodil jsem po ulicích, koukal do výloh
a snažil se odreagovat. No tak, užívej si peněz, kup si všechno z výlohy,
vždyť jich máš konečně dost i na tu figurínu z prodejny textilu,
co jsi o ní od dětství snil! (Řekl jsem figurínu? Nemyslet na ženy!)
Zběsile jsem utíkal po ulicích, od výlohy k výloze, z obchodu do
obchodu. Jenže všude na mne čekala nějaká nástraha. Proč bych si
vlastně kupoval lístek do kina, když tam nemám s kým jít? Zkoušeli
jste jít někdy sami na romantický milostný film, sedět tam vedle
objímajících se zamilovaných dvojic a jen si tak v klidu chroustat
popcorn? I když… možná to není tak špatný nápad.
V každém obchodě se mi nechtěně vracela má podvědomá přání,
nenaplněné sny. Že bych od toho všeho utekl a odjel někam na čtrnáct
dnů na dovolenou? Třeba do hor. Nebo ne, spíš k moři, tam se na plážích
válí plno krásných žen. (Žen?! Nemyslet na ně!!!)
Brzy jsem se vyhýbal snad úplně všemu. I cestovní kanceláře
mne dokázaly rozplakat. Ukázalo se, že není důležité CO a KAM,
ale S KÝM.
Ach
jo – proč vlastně tak snaživě vydělávám peníze, když je nemám
jak využít?!
Jít do bordelu mne nikdy nějak moc nelákalo. Jednak jsem sám doma často
míval pěknej bordel, jednak jsem u těchto prodejných žen měl nepříjemný
pocit, že se ode mně něco čeká… Že je pro mne pohlavní styk jen
nějakou mechanickou povinností a ne skutečným vyvrcholením – pryč
byl ten vzrušující pocit z postupného dobývání, to klukovské nadšení
z objevování něčeho nového… Snad jedině že bych si zaplatil za
pohlednou nedotčenou patnáctku (a věřte, že tím nemyslím pivo),
ale ne za ženu, která mne bere jako panáka na jezdícím pásu.
Sex je přece jen takovou třešničkou na dortu, takovou bradavkou každého
vztahu. Hlavní je ale mít někoho skutečně rád, strachovat se o něj,
mít se ke komu vracet… No dobře, k těm dívkám, co mám stáhnuté
v počítači, vždycky spěchám. Ale mám o ně strach? Chci jim každý
den udělat radost? Vidět úsměv v jejich očích?!
Poznal jsem, že práce byla jen dočasnou náhražkou. Mein freund
Sigmund Freud měl pravdu – veškeré naše konání je ovlivňováno
sexem. I když, vlastně, v mém případě hlavně láskou.
Šťastná
náhoda (konkrétně pětihodinové čekání v mrazu před jejím
domem) tomu chtěla, že jsem po několika letech potkal svou bývalou lásku
Andreu.
Shodou okolností byla onoho večera sama (manžel se nečekaně zdržel
celou noc na policii – nějaký anonym ho udal ohledně obcování s
obecním majetkem).
Pozvala mne domů a popíjeli jsme a povídali si až do rána. Dělal
jsem, že o Andreu už nemám zájem, i když ruka šmátrající po jejích
prsou mne přece jen trochu prozrazovala. Nicméně zdálo se, že se po
mém osahávání necítí nějak moc dotčená.
Andrea mne překvapila svou upřímností: „Víš, teď s odstupem několika
let si říkám, že jsi zas nebyl tak špatnej. Kdybych už nebyla vdaná,
tak bys možná mohl bejt docela dobrej partner. Možná i lepší než
můj manžel…“
„A proč se s ním teda nerozvedeš? Jak vidíš, jsem volný!“
neodpustil jsem si naivní dotaz.
„Protože chci být věrná… Je to hodnej kluk, nic špatnýho mi
neudělal… Zamilovala jsem se do něj ve svých osmnácti, jsme spolu
už deset let, tak ho přece najednou neopustím…“
Uvědomil
jsem si, že všechny mé bývalé lásky už jsou zadané nebo vdané.
A jelikož jsem zároveň snil o věrných dívkách, vyplývalo z toho
nemilosrdné zjištění: I kdybych byl sebelepší, žádná holka starší
osmnácti let se kvůli mně s přítelem nerozejde. Hned zítra bych se
měl postavit před gymnázium a odchytávat tam nějaké ještě
nezadané sedmnáctky.
Vzpomínali
jsme s Andreou, jak jsme se kdysi seznámili na kolejích. Konkrétně
ve vlaku mezi Plzní a Prahou.
Nával krásných vzpomínek znovu otevřel starou otázku: „Proč jsi
mu vlastně v těch osmnácti dala přednost přede mnou?“
„No… objektivně vzato nebyl chováním ani vzhledem lepší než
ty… Ale tak nějak mezi náma přeskočila ta jiskra, víš… To se
prostě nedá vysvětlit. To je chemie…“
Zapsal jsem si do notýsku další užitečnou radu: Zítra si s sebou před
gymnázium musím vzít sirky.
Před
gymnáziem se mi kupodivu během měsíce podařilo pozvat pár sedmnáctek
někam večer do klubu. Nechtěl jsem je vyplašit nějakým předčasným
pokusem o dotýkání se, takže jsem s sebou raději nosil provaz a hřebíky
a po každém třetím víně jsem si přitloukl ruce k tělu, abych se
udržel a neosahával je. (O mé skryté zvrhlosti však svědčí i náhodně
pořízené fotografie z té doby. Jsem na nich k nerozeznání od
chameleona – když už jsem neměl k dispozici ruce, zkoušel jsem se
svých obětí dotknout alespoň velkým vystrčeným jazykem.)
Bohužel: Všechny dívky se mnou sice vedly několikahodinové
intelektuální hovory o lásce a zásadách, ale pak během pěti vteřin
daly přednost prvnímu floutkovi, který se jich náhodně dotkl
penisem.
Přemýšlel
jsem o originální sebevraždě. Nakonec tomu náhoda chtěla, že jsem
prostě a jednoduše skočil z mostu. Ale – skutečně! – jsem to
tak nezamýšlel… Jen jsem se onoho rána opilý vracel přes Nuselský
most a chtěl si zkrátit cestu dolů na tramvaj. Šťastnou shodou
okolností jsem však skočil dolů zrovna na trampolínu a skákal pak
až do večera sem a tam. V Nuslích totiž zrovna začínalo mistrovství
České republiky ve vytrvalostním skákání na trampolíně. Škoda
jen, že si to vítězství příliš nepamatuji (byl jsem tak opilý,
že jsem si během těch několika hodin skákání docela dobře
pospal). Snil jsem alespoň, jak mi získání mistrovského titulu pomůže
k získání obdivu alespoň od jedné ženy. Bohužel. Každá se bála,
že si budu ve vztahu moc vyskakovat.
Zanedlouho
jsem byl veškerou tou zoufalou snahou už unaven. Má hlava byla přeplněná
ženami. Musím přijít na jiné myšlenky! (Myš Lenky?!) Zkoušel
jsem si pořádně vyčistit mozek. Ale ukázalo se, že ani proplachování
zcela čistým alkoholem nezabíralo.
Odjel
jsem si proto vyvětrat hlavu z Plzně do Tater, poblíž
slovensko-ukrajinské hranice.
Abych ze sebe dostal onu nahromaděnou, ale nevydanou energii, pravidelně
jsem se účastnil orientačního běhu s běženci.
Noci jsem pak trávil osamocen na malé horské chatě – padl jsem do
postele vždycky tak unaven, že naštěstí nebyl čas myslet na
cokoliv jiného. A když jsem přesto potřeboval přijít na jiné myšlenky,
počítal jsem okolním bačům ovečky.
Jenže:
Poslední večer mého poustevnického pobytu mi došla zásoba vína
(mohl jsem si přivézt přes hranice jen stolitrovou cisternu).
Co teď dělat? Jsem NEvinen! Pokoušel jsem se brzy usnout, ale bez
obvyklé večerní dávky vína (bohužel jsem s sebou neměl ani
hroznové!) to nešlo. A čím dál tím silněji jsem si opět uvědomoval,
jak jsem vlastně strašně sám – nejen tady v Tatrách, pět
kilometrů od nejbližší civilizace.
Nezbylo mi než se teple obléci a vydat se někam pro pití.
Po
vyčerpávající cestě jsem konečně dorazil do hospody.
Posadil jsem se ke stolu a začetl se do jídelního lístku.
„Neruším?“ překvapil mne hlasitý hlas u mého ucha.
„Ne…,“ zvedl jsem oči a uviděl krásnou dívku.
„Upřímně řečeno, zrovna jsem myslel na nějakou Tatranku,“ přiznal
jsem dvojsmyslně.
„To máte štastie,“ usmála se a přisedla si. „Pracujem totiž v
továrni na výrobu tatraniek!“
„Aha, tak si konečně mám komu postěžovat…,“ říkal jsem
jakoby naštvaně. „Rád bych reklamoval celé jedno dvacetikusové
balení, co jsem nedávno koupil. Na Tatrankách bylo napsáno, že mají
minimální trvanlivost do prosince 2004. Jenže já na ně měl takovou
chuť, že mi nevydržely ani do konce června!“
Tím jsem si ji získal. Smíchy poprskala všechno kolem. Inu, někdy
stačí málo.
„Já jsem Petr, a vy?“ vyzvídal jsem.
„Ema.“
„S jedním, nebo se dvěma m?“
„S tromi.“
Objednal
jsem láhev vína. Hovor se slibně rozjel. Během dvaceti minut jsem
vyplýtval celou zásobu svých hlášek, ale kupodivu mne napadaly nové
a nové. Ty její oči, evidentně lačné po sympatickém mladém muži
a po dobré zábavě, jsem přece nemohl zklamat.
„Musím si dať nejaké malé jedlo, ináč sa skoro opijem,“ začervenala
se a zadívala se do jídelního lístku. „Nebude vám vadiť, keď si
dám hrianku s cesnakom?“
Nenápadně jsem se podíval do slovníku, abych zjistil, že si chce dát
topinku. „No, nebude mi to vadit. Aspoň se do vás nezakousne žádný
upír… A ani vedle nás si už nikdo nepřisedne…“
„A čo si dáte vy? Ste určite celý vyhladnutý,“ řekla
dvojsmyslně.
„Jsem strašně nerozhodný,“ přiznal jsem a podal jí jídelní lístek.
„Raději mi něco rovnou vyberte.“
Zabodla prstem do nápojů a konstatovala: „Sekty?!“
„Hm hm hm, nevím nevím…,“ jako by jsem se ošíval, „nemám rád
sekty… Nejméně jednou týdne u nás doma otravují svědci Jehovovi…“ perlil jsem, a to ze zásady piji jen Neperlivou.
Usmála se a upravila si sponku ve vlasech. „Ešte jeden súdok!“ křikla
na vrchního.
Cítil
jsem, že se mi nečekaně daří. Snad i díky tomu, že jsem byl
trochu nastydlý, neměl jsem onoho večera nouzi o pořádný frky.
Slibně
rozjetý večer však málem skončil na nečekané prkotině. Tak dlouhé
a finančně náročné setrvání v hospodě jsem původně nečekal.
Nezbylo než přiznat, že mi dochází hotovost.
„Peníze dobíhají do cíle dnešního závodu… Do závodu těžkého
strojírenství v Žilině…,“ snažil jsem se to podat humorně.
Smála se tak, že málem zpátky vyprskala celou topinku.
Byl jsem rozjetý: „No dobře, svěřím vám pravý důvod mého
odchodu. Mám nejvyšší čas dojít konečně na odběr krve… Pokaždé
mi říkají, že z odebraného vína nejde určit množství bílkovin…“
Usmála se a objednala další láhev.
„Dobře, budeme pít na sekyru,“ konstatoval jsem.
„Ondřej Sekora – ten už zomrel, nie?“ podivila se.
Byla možná trochu jednodušší, ale smála se všemu, co jsem řekl,
a to mi ten večer stačilo. Tentokrát jsem nemusel být za loudila,
abych vyloudil jednu z nejmilejších věcí na světě – dívčí úsměv.
Ve
vhodnou chvíli jsme nenápadně zmizeli z koliby a nasedli do objednaného
taxíku. V odlehlých horách bylo jeho přistavení poněkud finančně
náročnější, ale v takových situacích se na peníze nehledí. (Zvláště
když jsem u sebe neměl ani korunu.)
Mohli jsme si sice místo jízdy taxíkem udělat pětikilometrovou
romantickou noční procházku po horských hřebenech, ale bál jsem
se, že Emmma mezitím vychladne. Cestou na chatu jsem jí nasliboval
hory doly – ostatně právě ve Vysokých Tatrách to šlo docela
snadno. Díky tomu, že Emmma byla sice docela hezká, ale přece jen
trochu duševně primitivnější, řekl jsem si, že nebudu usilovat o
nějakou vážnější známost – alespoň ne hned od začátku.
Situaci mi usnadnil i fakt, že z jejího prešovského bydliště to
bylo k nám do Plzně dost daleko, takže by nějaký silnější vztah
asi dlouho nevydržel.
Ostatně, nemusí pršet, stačí když kape – ale hlavně ať nemá
kapavku. Jsem ale ještě vůbec schopen rozložit své kanape?
Taxíkáři
jsem vystavil falešnou směnku a spoléhal jsem se, že až si ji bude chtít
zítra ve vzdáleném městě nechat proplatit, tak už budu dávno zpátky
v Čechách.
Přišli
jsme s Emmmou do osamocené horské chaty.
Posadil jsem ji na kanape a nabídl nějaké občerstvení. Nesmím zase
sklouznout k nějakému povídání a k láskyplnému obdivu! Tentokrát
mi skutečně nejde o nic víc než si jen tak užít. Nebudu vystavovat
na odiv svou vrozenou slušnost – půjdu prostě rovnou na věc, budu
drsný jako řada těch kluků, kteří slavili úspěch u mých bývalých
lásek. Hlavně to nezkazit. Žádný lichotky, žádný řeči o lásce
a dlouhodobém vztahu, žádný dvousmysly o tom, že bych ji chtěl
poznat trochu hlouběji. Prostě ji rovnou přefiknu a pak se uvidí.
Jenže ono se to snadno řekne. Mám na ni ale jen tak, z ničehonic a
bez varování, skočit? Nebo přece jen zachovat alespoň minimální
dekorum?
Rozvalil jsem se vedle ní na kanape, zatvářil se intelektuálně a
zkusil osvědčenou větu: „V poslední době se věnuji studiu
Kundery…“
Nevím, jestli to bylo Emmmy jednoduchostí nebo určitou jazykovou bariérou,
ale reagovala poněkud nečekaně: „Nemysli si o mne, že som nejaká
ľahká žena, čo ti hneď všetko ukáže?!“
Nedal jsem na sobě znát překvapení a zkusil to jinak. Použiji další
osvědčený trik: Zkusím na ni jakoby nechtěně vylít víno a namočit
jí tričko.
Jenže já nešika jsem pořád poléval akorát sám sebe.
Naštěstí to netrvalo dlouho a přestala skrývat svou touhu. Podívala
se na mé fleky od vína a svůdně poprosila: „Urobíš mi tiež také
pekné batikované tričko?“
Nad
její krásou mi zůstával rozum stát (a nejen rozum).
Zrovna když jsem se díval na její ňadra pod mokrým tričkem, zašeptala:
„Ide ti len o to jedno?“
„Ne, jde mi o obě dvě…“
Za několik vteřin se už naše těla plně oddala vášni a zcela se
propletla. Bohužel jsem to onoho večera s pitím vína trochu přehnal,
takže jsem brzy rád přenechal iniciativu Emmmě. Ze styku jsem si příliš
nepamatoval – popravdě řečeno ani nevím, jestli jsem usnul ještě
před vyvrcholením, nebo až během něj.
Druhý
den ráno jsme se probudili až pozdě odpoledne.
Zkoušeli jsme si povídat, ale nějak to nešlo. S hrůzou jsem
zjistil, že za střízliva ji vnímám ještě jako daleko obyčejnější
a jednodušší holku než předchozí večer. A co víc: Bez líčidel
už nevypadala jako holka, ale jako mladá paní. V lepším případě
jí bylo třicet, ale dost možná byla i starší než já.
Raději jsem se při nejbližší příležitosti zašil do koupelny a přemýšlel.
Ze všeho nejdřív jsem se hned svěřil záchodové míse – po předchozím
vypití tří litrů vína jsem jí vyklopil všechno z mého nitra.
Zjistil jsem, že včera večer jsem se choval poněkud nestandardně
– po příchodu z hospody jsem například uložil brejle do ledničky.
Ale co je vážnější – poprvé v životě jsem se vyspal bez
ochrany. (Jindy nade mnou stojí dvě gorily.) No, snad Emmma věděla,
co dělá. V jejím věku by už měla mít nějakou zodpovědnost.
Přestože
jsme se po pár hodinách rozloučili, získal jsem poprvé v životě
pocit, že mám nějakou ženu téměř stoprocentně jistou.
Ze
Slovenska jsem se za pár dnů vrátil zářící optimismem. Konečně
můžu dobývat další dívky a tvářit se přitom sebevědomě. Konečně
můžu místo postávání před gymnáziem jen tak ležet a čekat na
telefon. Dokonce si můžu dovolit ten telefon i jednou nezvednout a čekat,
že zazvoní i za pět minut. Pryč jsou dřívější obavy, že když
nezvednu telefon hned do tří zazvonění, přijdu tím možná o
jedinečnou životní šanci.
Mohl jsem si dovolit do té doby nepoznané uvažování: Chci chodit s
tou Slovenkou a být rád, že mám aspoň něco? Nebo čekat na tu
skutečně pravou? Co když už nikoho lepšího než Emmmu nepoznám?
Jenže – co když si na ni ZVYKNU? Co když se pak budu bát opustit
tuhle jistotu kvůli nějaké nové, možná lepší, ale nepoznané?
Nicméně hned jsem si začal plánovat i další činnosti, které pro
mne dříve byly – v porovnání s hledáním ženy – zcela nevýznamné.
Teprve teď jsem si uvědomil, jak jsem na tom vlastně krásně: mám
dostudovanou vysokou školu, život před sebou… Teď bych rád jel někam
na dva roky do zahraničí, třeba na Papuu zkoumat papu Papuánců.
Konečně jsem si mohl skutečně užívat života. Podal jsem výpověď
v dosavadní práci a plánoval nějakou dobu žít z dosavadních úspor.
Během následujícího měsíce jsme si s Emmmou sice poslali pár SMS,
ale u mne čím dál tím více převažoval pocit, že pro mne byla spíše
„jen“ takovou vzpruhou – odrazovým můstkem pro dobývání ještě
zajímavějších a bližších žen.
Jenže
sotva jsem začal nový, bezstarostný život, vyrušila mne brzy ráno
nečekaná návštěva.
Otevřel jsem dveře – a stála tam Emmma s pěti kufry, zapřaženými
za sebe do vláčku.
„Ahoj miláčik!“ křikla a vrhla se mi kolem krku.
Nastěhovala
se ke mně na celý týden.
Nemile mne překvapilo, že o sex už měla daleko menší zájem než
nedávno v Tatrách.
Zato měla plno řečí, které děsily. „Som rada, že som našla
partnera na celý život… Si taký milý dobrý kocúrik… Už som ti
hovorila, že jeden z mojich bývalých partnerov ma mlátil palicou a
druhý ma občas zbil opaskom?“
„To máš prašť jako uhoď,“ řekl jsem znuděně.
„Pôjdeš so mnou nakupovať?“ ptala se každé ráno.
„Ne,“ odpověděl jsem, protože jsem chtěl mít volný den a užívat
si bezstarostného období.
„Nevadí, pôjdem sama. Môžem si z tvojej peňaženky požičať päťstovku?
Plus mínus dva tisíce korún?“
„No dobře,“ svolil jsem a těšil se, až zmizí.
Konečně
se přiblížil poslední den jejího pobytu.
„Zostavila som harmonogram našich návštev,“ ukázala mi jakousi
papírovou plachtu. „Každú prvú polovicu v mesiaci prídem ja do Čiech,
každú druhú polovicu ty na Slovensko…“
„Od zítřka musím chodit do práce,“ zalhal jsem. O tak vážný
vztah – alespoň se ženou, u které jsem si už teď byl jistý, že
to není ta pravá pro zbytek života – jsem teď neměl zájem.
Dopisy
a SMSky od ní mi pak přesto chodily téměř každý den. Konečně
jsem trochu chápal, co předtím odrazovalo mé bývalé lásky – ve
vztahu by měla zůstat určitá volnost a vzácnost.
Užíval
jsem si situace, kdy jsem na podobné dopisy nemusel odpovídat – i
když, pro udržení hladiny svého nedávno nabytého sebevědomí jsem
si je vždycky rád přečetl.
Začal jsem cestovat po světě. Přinejmenším abych se přesvědčil,
že žádnou bližší dívku nemám šanci získat.
Na Emmmu jsem postupně zapomněl. SMSky od ní přestaly chodit poté,
co mi v Japonsku při pití saké kdosi ukradl sako i s mobilem.
Více
než rok po oné nezapomenutelné návštěvě Tater mne jedna z cest
znovu zanesla i na Slovensko. Rozhodl jsem se využít situace a
naposledy se sejít s Emmmou. Přece jen mi kdysi pomohla ze zoufalé životní
situace a nezaslouží si teď, abych ji takto ignoroval. Měl bych jí
věnovat ještě jednu noc plnou sexu a pak se s ní ve vší slušnosti
definitivně rozejít a zmizet beze stopy.
Přivítala
mne plná dojetí.
„Poď dalej, už som ta ani nečakala…,“ plakala.
Rychle mi upekla chutný koláč – na chvíli jsem zalitoval, že jsem
se takto šikovnou hospodyňku rozhodl opustit. Zvláště když na mne
tentokrát nevyvíjela žádný nátlak. Dokonce se zdálo, že chce opět
být dobývána. Inu – tak jsem ji znovu dobyl.
„Dúfam,
že sme moc nekričali… Nie sme tu totiž sami…“ zašeptala.
Rychle jsem se oblékl a hledal úkryt pro případ, že by sem vtrhl nějaký
její bývalý násilnický přítel, nebo snad dokonce tchyně.
Usmála se. „Nemusíš sa báť… Počkaj, mám pre teba darček,“
zvedla se z postele a hledala cosi ve skříni.
Podala mi bílou krabici od bot. No, věděl jsem, že je Emmma trochu
sociálně slabší, vždyť jen během její dávné pražské návštěvy
mne připravila o pár tisícovek. Jak je vidět, nemá chudák ani na dárkový
papír.
Rozbalil jsem krabici a asi minutu nechápavě koukal na malé bílé
botičky.
„Dáváš mi kopačky? Ty mně?!“ zasmál jsem se, když jsem se
trochu probral ze šoku.
„Vieš, pred rokom, v Tatrách, som vďaka tebe dosiahla akéhosi
naplnenia… Vďaka tebe som vnútorne ožila,“ vzpomínala láskyplně.
Pohladil jsem ji. „Tys mi tenkrát taky pomohla. Vždyť ještě pár
dnů předtím jsem se snažil vyhýbat výlohám cestovních kanceláří,
protože jsem neměl s kým jet…“
„No, a práve jedna taká výhodná ponuka ma pred rokom zaujala: Zájazd
do Tatier pre dvoch, dieťa zadarmo!“
„Na zavinovačku máš zatím času dost – vždyť ses sotva naučila
psát na počítači zavináč,“ chtěl jsem náš vztah zakončit nějak
humorně.
„Uvedomila som si, že moje biologické hodiny tikajú… A… No, poď
sa pozrieť, určitě se ti bude páčiť,“ vzlykla dojetím a odvedla
mne do vedlejšího pokoje.
Čekal jsem, že mi ukáže nějaký budík.
Z postýlky na mne koukalo mimino. Emmma mu natáhla ručičku směrem k
mému překvapenému obličeji a zašišlala: „Ahoj tatínku!“
Otočil jsem se, ale nikdo za mnou nestál.
Měl
jsem chuť píchnout se největším nožem, abych se přesvědčil, že
se mi to jenom zdá. Skutečně jsem otcem?
Ne že bych ve svých dlouhodobých životních plánech neměl položku
„rozmnožit své buňky“. Ale rozhodně ne takhle brzy. A už vůbec
ne s prakticky cizí ženou, kterou jsem až do dneška viděl jen třikrát.
Co
teď??!!!
Pokud Emmmu zabiju, kde schovám její tělo? Co když dítě začne
strašně řvát a vzbudí sousedy? Jenže když zabiju nejdřív
mimino, bude zcela jistě řvát Emmma.
Sakra, proč mi to Emmma neřekla dřív, dokud se s tím dalo ještě něco
dělat?! Hmmm, možná mi to naznačovala v některém z dopisů za
poslední rok, které jsem kvůli cestování už vůbec nečetl…
Raději
budu platit přesně danou částku každý měsíc, než abych žil s
Emmmou a dával jí prakticky všechny své peníze. Jen ať si zůstane
s miminem sama, když to na mne tehdy v Tatrách takhle narafičila. Já
si budu dál snít o vlastním životě a partnerce, která mi bude přece
jen bližší.
Ještě
je tu pořád naděje, že to dítě není moje.
Na
druhou stranu: Není taková spontánnost nakonec lepší, než kdybych
měl vše dopředu naplánováno? Nesplnilo se mi vlastně přání mít
rodinu a mít dívku, u které bych byl první na světě? Neměl bych
vlastně děkovat této náhodě?
Stál
jsem před miminkem a přemýšlel o tom celých následujících 178
hodin.
A když jsem ani poté nedospěl k nějakému zásadnímu rozhodnutí,
vydal jsem se koupit miniaturní ponožtičky. Krátce jsem se zastavil
také v nejbližší hospodě na několik rumů s rumem a přitom jsem
sepsal to, co právě dočítáte.
Čas
ukáže. Chtěl to tak Bůh? Nebo to tehdy v Tatrách bylo z mé strany
jen takové primitivní buch, buch, buch?