Stalo se to dříve, než jsem stihl dokončit střední školu…
Mé ucho se přitisklo na dveře učebny a uslyšelo chrochtání. Ano, byla francouzština.
„Dobrý den," vstoupil jsem dovnitř.
„Nojo, nojo, Kučera přichází tradičně pozdě," škodolibě prohodila profesorka. „Píši ti další černý puntík. A za trest musíš sníst pecku z broskve."
„ Víte, přišel jsem vám něco říct , " lezlo ze mne jak z chlupaté deky. „Jistě jste si všimli, že jsem poslední dobou tak tlustý, jako bych v sobě nosil plod..." svěřoval jsem se spolužákům, celý zpocený.
„No prosimvás - snad nám zde nechcete vykládat své soukromé problémy," hrkla učitelka a rozčilením jí začaly po těle naskakovat černé puntíky.
„Já se jdu pouze omluvit, že nebudu moci chodit do školy... Protože... Protože jsem v tom."
Třída začala klasicky burácet smíchy.
(Jen jedna dívka se nechápavě otázala: „V čem?")
- Učitelka najednou nevěděla, co říci.
„Jseš si zajisté vědom, že celou záležitost ještě podrobně prošetříme na nejbližší poradě. A teď zmiz."
Zato s mimořádně pobavenou třídou si však již v podobných situacích věděla rady. Vzala železnou tyč a začala mlátit hlavy studentů tak dlouho, dokud v učebně opět nezavládl klid.

Ano, byl jsem těhotný.
Pozná se to poměrně snadno - najednou máte pocit, že přestože jste v místnosti sami, je tam ještě někdo s vámi. Ztratíte soukromí - onen plod vám vidí až do duše.
Přesto jsem byl mírně překvapen, neboť jsem se dosud s nikým pohlavně nesešel. V přírodopisu nám sice kdysi vyprávěli, že někteří živočichové mohou tvořit potomky bez cizí pomoci... například hlemýžď... Pro jistotu jsem se podíval, zda nemám ulitu či tykadla, ale bohužel... Pouze jsem stejně pomalý.

Nejtěžší bylo onu „radostnou novinu" říci své dívce. Pokoušel jsem se jí utěšovat: „Neboj, rodil jsem už třikrát a nikdy z toho nic nebylo...," ale nepomohlo to.
„Jak se to mohlo stát?! Vždyť jsme si vždycky dávali pozor! Tak velkej, že jsme spolu vlastně nikdy nic neměli!" křičela plna zoufalství - které místy přecházelo v neméně hysterickou žárlivost: „Ty jsi spal s někým jiným, viď? Ale ne, já nejsem tak hloupá, abych kojila cizí dítě! Ach, ach, co teď mám dělat?!"
Ještě onoho večera se oběsila na tkaničce od bot.

Jinak jsem ale byl na miminko hrdý (jako Michal). Na následujících devět měsíců jsem si vše velkolepě naplánoval:
První rozhodnutí: Mé dítko nebude mít malý kočárek jako ostatní, ale rovnou kočár - a to i s kočím a s kočkama.
Přihlásil jsem se do kurzu pro začínající matky. Pletl jsem si levou s pravou, takže jsem hned dostal přezdívku Inteligent.
Radili nám vzít si příklad ze zvířátek, když vrhají mladé - a tak mi nezbylo než každodenně chodit trénovat vrh koulí. (Mimochodem, jednou se na stadióně někam ztratily koule, muselo se tedy házet kladivem, a já jím trefil pětatřicet metrů vzdálený hřebík přímo do hlavičky!)
Zhotovil jsem si model v předpokládané velikosti dítěte a zkoušel ho oblékat.

Pravda, můj stav přinášel i jisté nepříjemnosti - kromě jiného též nutnost odmítnutí životní role:
Před Národním divadlem jsem totiž potkal herce Petra Kostku. Věnoval mi kostkovaný papír a nabídl roli v pohádce Princezna na hrášku . (Chtěli, abych tam hrál ten hrášek. Lákala mě zejména představa, že by se po mně válela nějaká sličná princezna.)

Za pár měsíců mi již přátelé přisoudili přezdívku Těsto, neboť jsem neustále kynul.
Přicházely další nepříjemnosti:
Na ulici jsem byl terčem hrátek malých dětí, které mi do břicha píchaly velkým tabulovým kružítkem a zkoumaly, zda ucházím. Onehdy jsem se už neudržel a křikl na ně: „Ještě jednou... - a bude to podesátý!"
Mými cennými rádci byli manželé Pikošovi. Seznámili jsme se na toaletě při oblíbené hře Budko, budko, kdo tě obývá . 
Měli zkušenosti - vždyť to byli rodiče pěti dětí. (Napsal jsem již na Ústav pro jazyk český, proč se octu a matce říká rodiči, i když momentálně nerodí.)

S blížícím se porodem jsem však byl čím dál tím nervóznější. Nadávám například ledničce, že v ní nic není, nebo okřikuji bimbající hodiny: „Buďte ticho!"

Mé nejhorší obavy se bohužel potvrdily. Těsně před porodem mi můj gynekolog sdělil:
„Obávám se, že nastanou jisté komplikace. - Bude to muset ven nosní dírkou."
„Pravou, nebo levou?"
„Já jsem pro pravici," odpověděl lékař.
„Tak to bude bolestivé...“, konstatoval jsem a nechal se spoutat na lůžko.
Poté mě uspali předčítáním románu F.L.Věk.

Když jsem se probral, držela sestřička cosi v rukou a říkala:
„Je moc hezký, že?"
„To bych řekl - vždyť je také po mně!" a nasadil jsem si brýle.
„Ale není vám moc podobný..."
„Ježišmarjá, vždyť je to klokan!" zhrozil jsem se.
„Klokan ne - je to hroch," opravila mě sestřička.
„Tak to je celý po mamince," lživě jsem povzdechl a nedal znát údiv.

Nakonec mi jí (ano, byla to dcera) dali domů - s radou, abych se o ní dobře staral - hroch musí být špinavý a líný. Jako já. Takže její výchova nebyla žádný problém.

Avšak mým trápením ještě nebyl konec - musel jsem podstoupit rekonvalescenci, neboť po porodu sloním řezem vypadal můj nos jako chobot. Přihlásil jsem se tedy do boxerského klubu a nechránil si obličej.

Dnes je mé hrošici už pět měsíců. Vychovávám ji vzorně, máme se rádi. A hlavně - když spolu jdeme po ulici, konečně se za mnou začaly otáčet půvabné dívky.