ŽERT
Pepík právě dojídal poslední kousek svého narozeninového dortu, když v tu chvíli přišli do pokoje jeho mamínek s tatínkou.
"Tak co, Pepčo, jak jsi oslavil osmnáctiny?" zeptala se tatínka a zakývala sekyrou ve své ruce.
"Bylo to krásné... Představ si, ve škole mi jedna paní učitelka věnovala model velryby v nadživotní velikosti!"
"To je dobře, že máš radost," usmál se mamínek a posadil se na špalek, který s sebou přinesl.
"Víš, Pepo, je na čase, abychom ti konečně řekli pravdu..." řekla tatínka a pokračovala v broušení sekyry.
"Před více než osmnácti lety se nám povedlo, že jsme tě počali přesně
1. dubna...", sdělil mamínek a zvedl se ze špalku.
"A co má být?" podivil se Pepík a hodiny odbily půlnoc.
"1. dubna - neříká ti to nic?" ptali se jeho rodiče.
"1. dubna... 1. dubna... Apríl?" usmál se Pepík a spolkl zbytek dortu.
Mamínek s tatínkou se na sebe podívali:
"Ano. Tvé narození bylo tenkrát jenom takový aprílový žertík...", zasmáli se jako koně po vyhraném dostihu.
"Polož si hlavu na ten špalek, Josefe. Apríl je u konce."
Mamínek se rozmáchl a rozťal syna přesně v polovině krku.
NEJDEPRESIVNĚJŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ
Bedřich se probudil a vzdechl. Opět nový den. Zase jsem o kus blíž své smrti...
Nechtěl bych být zubem. Odkázaným na to, zda mě někdo vyčistí nebo ne..., meditoval při ranní hygieně.
Sedl si ke snídani a zmocnila se ho strašlivá lítost nad čajem, který nemůže ven z uzavřeného prostoru hrnečku. Bože, jak já bych chtěl dát všem dětem na světě čaj... Proč to nejde? Proč jsme ve svých možnostech tak omezeni...?
Bedřich vyšel na ulici a pocítil milióny mikrobů, bacilů a molekul, co se vznášely všude kolem, a uvědomil si, že je proti nim zcela bezmocný.
Seběhl tedy do metra, kde ho však popadla známá deprese ze stísněných podzemních prostor.
Ze zoufalosti se uchýlil na toaletu. Tam došel k hořkému poznání, že toaletní papír, stejně jako lidský život, není nekonečný.
Uslyšel tlukot svého srdce. Sem-tam, sem-tam, ty údery mě jednou zabijí, pomyslel si.
Celé odpoledne pak Bedřich trpěl depresí, že je bezvýznamnou zářivkou v jedné z desítek učeben jedné ze sta rumunských škol.
Městskou dopravou se pak vracel domů. Trpěl komplexem méněcennosti z toho, že není tak silný jako tramvaj. Ale každý jsme stejně spoutaný ve svých kolejích... Osudu se nemůžeme vymanit...
Venku se začalo stmívat. Přepadl ho děsný strach, že oslepne. Jaké by to bylo - nic nevidět... Není však naše vnímání jen velkou slepotou? Nikdy nemohu prozřít, nikdy neuvidím podstatu!!
Bedřich přišel domů a vzal si rohlík. Opět se rozlítostnil. Sotva se takové pečivo narodí, už mizí v něčích útrobách...
Za celý den jsem zase nic neudělal. Další promarněné hodiny mého smutného života... Jsem ničema, jsem nula...
Znovu pocítil tlukot svého srdce. Bože, jak mě to znervózňuje! Stále silněji... Tluče a tluče... Pořád se stejnou pravidelností... Stereotyp života... Nejde to nijak změnit... Tlukot sílí. Je to snad nekonečné... Buch! Buch! Sem-tam... Ty údery mě zničí... Jednou to musí skončit...
Ve dvacet hodin patnáct minut uchopil Bedřich obrovskou dýku a vrazil si ji do srdce.
LÁSKA
Právě slavili kulaté výročí svého krásného seznámení.
"Jirko, už je to sto hodin, co spolu chodíme... Ještě jsme si ani nesedli... Řekni, máš mě opravdu rád?"
"Mám," usmál se Jiří a snažil se na Alžbětině hlavě najít ucho, aby jí mohl pošimrat. "Nevšimla sis, jak se pořád držíme za ruce?"
"Všimla, ale já myslela, že nám k sobě přimrzly... Víš, Jirko, strašně se bojím, že to všechno jednou skončí a už se nikdy neuvidíme..."
"Alžbětko," uklidňoval ji, "neměj strach, já jsem nikdy žádnou holku nenechal... Vždycky se všechny rozešly se mnou. Ale vím, že nebudeš jako ony a nikdy mě neopustíš..."
"Strašně bych si přála, abys zůstal pořád se mnou," zasnila se Alžběta.
Políbil ji a pošeptal: "Lásko, slibuji, že s tebou zůstanu až do smrti..."
Pohladila ho po lebce. "To je dobře, Jiříčku, ale stejně ti to nevěřím... Jseš blázen...", zasmála se.
"Jsem," řekl Jirka, vyndal žiletku a podřezal jí žíly.
"Už mi to věříš?" - chytil Alžbětu kolem pasu a zůstal s ní, dokud úplně nevykrvácela.