Onoho rána jsem se probudil jako každý jiný den. Protáhl se, mohutně zívl, protřel si oči a vyndal z úst mouchu, kterou jsem spolkl při zívání.
Pracně jsem dolezl do koupelny, abych se omyl.
A tu mě napadlo podívat se do zrcadla, které jsem předešlého dne zakoupil. 
Nejdříve jsem se sám sebe lekl, neboť jsem svůj odraz neviděl již mnoho let, ale záhy jsem se sám do sebe zamiloval.
Radost mi zkazil až podivný šedý povlak, který na mém obličeji zůstal, i když jsem zrcadlo dočista vydrhl. Že by to byl příznak stáří? Vždyť je mi teprve dvacet!?
Pak jsem vše pochopil. Není divu, že jsem šedivý. Dosud jsem žil jako většina ostatních – průměrně, stereotypně a spořádaně. 
To se teď musí změnit. Stanu se nezávislým.

Během odpoledne doznal můj byt radikálních změn: Koberce jsem ledabyle připevnil na strop, stěnu polepil rozpláclými žvýkačkami a postříkal kečupem, podlahu jsem neformálně pomazal jahodovou marmeládou...
Postupně se ze mne stával nezávislý s velkým N. 
Mezi mými kazetami se objevily skupiny jako Vypatlaná hlava, A.A.A. – Absolutně absolutní absolutno, U 3 nebo Jestli se ti naše muzika nelíbí, tak jseš svině převlečená za kamaráda.

Nadešel večer. Jak známo, všichni nezávislí vlastně začínají žít až v závěru dne.
Než se vypravím do společnosti, musím se však náležitě vyzdobit.
Žiletku na uchu má každej primitiv, uvažoval jsem. Náušnici v nose taky. 
Proto jsem si do nosu zařízl žiletku. Náhlé množství krve mě nezaskočilo – obarvil jsem si jí vlasy na červeno.
Kolem nohy jsem omotal pruhovanou šálu a na jedno ucho si navlékl páchnoucí ponožku – to mají rockerky rády.
V žádném případě jsem však nechtěl ztratit svůj vzhled intelektuála. Brýle jsem si tedy sice nechal na hlavě, ale umístil je na druhou stranu, přes vlasy.

Na záda jsem si místo baťohu připlácl mrtvou chobotnici, kterou jsme kdysi přivezli z Rumunska jako suvenýr. Nahoře byl otvor do jejího vycpaného břicha. Tam jsem schoval své doklady – pro jistotu falešné, kdyby mě náhodou kontrolovali příslušníci Veřejné bezpečnosti nebo Policie.
Zbývalo už jen zabodnout si do hlavy hřebíky (jako tykadla), takže jsem nabyl podoby kompromisu mezi mravencem, žirafou a trolejbusem.
Pokud by ve mně přesto někdo nepoznával vzdělance, vzal jsem si do ruky velký glóbus.
A pak už jsem se vydal vstříc dosud neznámému světu...

Do vyhlášeného klubu Doupě jsem dorazil jako zmoklá slepice.
„Zrní už nemáme!“ křikl na mne servír (samec od servírky).
„Jsem nezávislej na počasí, ty buvole, nenosim deštník, přestože venku leje jak z hadice!“ vysvětlil jsem mu.

Ačkoliv mé dosavadní chování zas tak humorné nebylo a nezaregistroval jsem v klubu ani žádného jiného baviče, všichni se na mě pořád tak nějak podivně usmívali...
„Nalij těm veselým chlapíkům trochu vodky jako pozdrav ode mne!“ zvolal jsem na barmana velkoryse.
„Dělá to 230 korun,“ sdělil mi pak muž za pultem.
„Já mám jenom dvě,“ zbledl jsem. Na peníze jsem totiž dočista zapomněl.
„Nu dobrá, dej dvě stovky a zbytek vyžebrej. Stačí, když přijdeš takhle voháknutej třeba naproti na prestižní večírek Svazu právníků.“
„Nemám dvě stovky, ale dvě koruny,“ vysvětlil jsem.
„Chci dvě stovky, frajere,“ trval barman na svém.
Vzpamatuj se, řekl jsem si sám pro sebe. Jsem přece nezávislej, musim bejt i tvrdej! Žádnej soucit!
Naši debatu jsem tedy rázně ukončil slovy:
„Buď dostaneš dvě koruny, nebo jednu facku.“
Zavolal na mne sice černé šerify, ale brzy jsem je zneškodnil přetřením na bílo.

Fetovat jsem si však zpočátku netroufal, přestože mě ponožka na uchu již dostatečně omámila.
„Chceš LSD?“ zeptal se mi dvojník Džona Lenona.
„Ne, já radši XYZ,“ odpověděl jsem znalecky. „Jsou po tom takový pocity, jako když stojíš za jízdy na zadní plošině trolejbusu.“
„O XYZ jsem ještě neslyšel. Asi neni moc k dostání, co?“
„Ale zato trolejbusů máme v Plzni docela hodně,“ ukončil jsem konverzaci.

Na druhém konci klubu se mládež svíjela v rytmu moderní hudby. Jedna dívka (snad) na mě zařvala: „Pojď taky trsat, to je skvělý techno!“
„Víš, já na techniku moc nejsem,“ vymlouval jsem se. „Dodnes neumím vyměnit prasklou žárovku, ani nevím, na kterou stranu se otáčí šrouby, prostě nejsem technickej typ.“
Má nálada se postupně zvětšovala. Dostával jsem se do formy.
I počáteční odpor k drogám jsem časem překonal. Neodolal jsem a vzal si 73 gramů nabídnutého morfia.
„Ale něco za něco,“ nabídl mi jeho dárce. „Schováš mi u sebe v baťohu ňákej kokain. Vypadá jak chobotnice, teda ne ten kokáč, ale tvůj bágl, v něm ho dyžtak nikdo hledat nebude.“
Nebyl jsem si jist, zda zrovna já se zvířetem na zádech patřím mezi ty nejméně nápadné – pro jistotu jsem si tedy chobotnici sundal a nezúčastněně položil na židli.
Do jejích útrob jsme nasypali omamný prášek. 
Je to neuvěřitelné, ale dávno zhynulého živočicha taková dávka opět probudila k životu.

Netrvalo dlouho a zmocnil se mne pocit, že jsem asi opilý. Z ničeho nic se na mne třeba zvrhla sklenička… Naposledy jsem měl takový nepříjemný pocit na základní škole, když jsem si polil herbář plný pracně nasbíraných a nasušených rostlinek.
„Nezávislost, nezávislost!“ vykřikoval jsem po celém klubu. „Jsem strašně nezávislej!“
„Já taky,“ dala se se mnou do hovoru půvabná dívka.
„Kecy,“ odbyl jsem ji.
„Už ve dvou letech jsem utekla od rodičů. V pěti jsem se musela vdávat. Teď už je ze mne prababička. Jo, a první sexuální zkušenost jsem měla, když mi byly tři roky – grupáč ve školce.“
„To je toho, já již v pěti měsících znásilnil sám sebe,“ triumfoval jsem jakoby samozřejmě.

Návštěvníci klubu ke mně postupně pojali důvěru.
Pokoušel jsem se utěšovat jednoho mladíka: Kdysi poslouchal metal, ale ani ten mu už nestačí, protože je moc měkkej. Na chudáka chlapce zabírá již jenom bušení do kolejnic.
V životě byl prý dosud nejšťastnější při vyhlašování chemického poplachu.

Další dívka byla ještě o něco atraktivnější než ta minulá, přestože měla dle mého názoru dosti staromódní oblečení – snad až ze 60.let...
Kalhoty jako zvony, dokonce i opravdu zvonily.
Sebral jsem kytky z poslední vázy, co zbyla, a dal si je do vlasů. Vypadal jsem jako hipík. K dokreslení stylu jsem ještě skandoval známý pokřik: „Hip, hip, hurá!“
„Nejsem na nikom závislá, na matce, na otci, dokonce ani na svým klukovi!“ chlubila se.
„To já, já nejsem závislej ani sám na sobě!“ opět jsem zazářil.
Dívka pak pozorovala dění v klubu.
„Dneska to tu žije, co?“ pronesla nadšeně.
„Nic moc...,“ znuděně jsem odvětil. „Je to tu mdlý, nálada jak na pohřbu. Akorát že na pohřbu není taková tma a nebliká tam stroboskop.“
„Ty jsi asi poznal lepší akce, co?“ vyzvídala obdivně.
„No jasně...,“ načež jsem zařval směrem k zuřivě skákající mládeži: „Vy umrlci, to chce ňáký grády!“

Smíchal jsem všechen alkohol v klubu do společné nádoby, ze které se sběračkou nandavalo do misek. Z těch jsme chlemtali jako dogy.
Rázem jsem se ocitl ve zcela jiné dimenzi. Byl to stav, kdy minuta trvala čtyři sekundy a zároveň šest hodin. Stav, kdy jsem stál nehnutě na zemi, avšak současně se vznášel ve vzduchu.
„Hoď tam ňákej pořádnej flák, frajere,“ křikl jsem na diskžokeje.
Ani nevím, jak jsem začal tančit. Z mých rukou se staly vrtule a kosily všechno kolem. Málem jsem vzlétl jako vrtulník.
Ze srandy jsem rozflákal všechny židle i pár lidí, kteří tak vypadali.
Oči se mi jiskřily, až se mi s nimi podařilo zapálit pytlík od tyčinek.

Seznámil jsem se s dalšími zajímavými lidmi – třeba s chlapcem, který si v osmnácti letech nechal udělat plastickou operaci jen proto, aby měl na břiše z vlastní kůže kapsu jako klokan.
Poznal jsem dívku, která kdysi šla na maškarní ples v plynové masce, tam poznala svého kluka a od té doby nechce masku sundat, neboť se bojí, že by se mu přestala líbit. Nicméně byla v klubu jediná, kdo měl chobot. (Má chobotnice navzdory svému jménu nemá chobot, ale pouze chapadla).
Z marjánky jsem dostal záchvat smíchu a litoval jsem, že mě nikdy nenapadlo na zahradě jíst trávu. (Aspoň už jsem pochopil, proč se krávy tak rády pasou). 
Jakési individuum si nasadilo můj glóbus místo hlavy a počalo zpívat ruské písně, kdosi si nasadil běžky a pobíhal po klubu. 
Mezi námi lezla zfetovaná chobotnice, prostě nálada byla úžasná.
Kdosi citoval proslulou poučku z filmu Kouř: „Moc to tady nerozbaluj, ať ty ubožáky neztrapníš“. Ale mé běsnění již nešlo zastavit.

Nadšené pohledy všech klubáků mě vybičovaly k životnímu výkonu, přestože vlastně nikdo z přítomných žádný bič neměl (třebaže jeden chlapec prý dostal ve škole do sešitu jedničku velkou jako bič a neustále se s ní oháněl.)
Na chvíli mě sice přepadla únava, ale rychle jsem se nabil tisícivoltovým drátem od zesilovače. Ihned jsem měl zase plno energie.

Postupně se ze mě stával nezávislý mladý muž.
Bohužel, konec oné noci jsem nezvládl. Líbila se mi čím dál tím tvrdší hudba, asi jsem svůj duševní přechod vzal příliš rychle. Přesně o půlnoci jsem totiž úplně ztvrdnul. Stala se ze mne socha.
Jen díky několika lidem, kteří i přes svou nezávislost nebyli lhostejní k osudu druhých, jsem se z toho nakonec dostal. Pouštěli mi pomalou, sladkou i komerční hudbu tak dlouho, dokud jsem opět nezměkl.

Děkuji mnohokrát.