V sobotu ráno jsem se tradičně probral až pozdě odpoledne.
Nejraději bych pochopitelně spal zase dál – neboť se držím teorie, že pokud nebudu přes den nic dělat, nic nezkazím... 
Ale na mé lůžko se nesnesitelně vlezle kradl jakýsi neznámý puch.
Rozhlédl jsem se kolem. Ne že bych nebyl ze svého pokoje na všelijaké smrádky zvyklý – ba, snad právě proto jsem byl velmi zvídavý, co je tenhle za novinku.
Necelý metr od postele jsem našel bezvládně ležet svého věrného průvodce pátečními večery - omšelý tmavomodrý baťůžek, který jsem v noci při pádu na postel z posledních sil serval z ramen.

Pomalu, jako kouzelník z klobouku, jsem z něj začal lovit suvenýry předchozí noci.
Zbytek rohlíku s marmeládou, který jsem si schoval na lepší časy. Od něj bylo opatlané všechno kolem. 
Pomalu jsem si skládal obrázek pátečního večera. Z baťohu jsem jako detektiv postupně vyndal i pět prázdných flašek, pět ukradnutých skleniček a nápojový lístek klubu Pijavice s odškrtanými skalpy všech tamních lihovin.
Do levé kapsy mi vydatně nazvracel kamarád ze základní školy, kterého jsem potkal po deseti letech.
Plný sebenenávisti, která již dávno vystřídala dřívější pubertální hrdost, jsem s odporem, jen proto, aby prohlídka byla kompletní, sáhl ještě do pravé kapsy.
A v ní jsem zcela nečekaně nalezl lísteček! A na něm rtěnkou napsané telefonní číslo!!!

Neváhal jsem a vytočil ho.
„Haló, Soňa,“ ozval se křehký hlásek zhruba osmnáctileté dívky. Vida – má krátké a jednoduché jméno. Aspoň si ho budu pamatovat.
Má nejoptimističtější očekávání se vyplnila: Chvíli si nezávazně povídáme, přestože se marně snažím dopídit záchytného bodu, který by mi naše včerejší setkání alespoň nepatrně připomněl.
Nicméně – a to snad je v tuto chvíli nejnadějnější – z druhého konce sluchátka je neustále slyšet smyslné se oblizování, slintání, čamtání...
Inu pozval jsem onu záhadnou slečnu ke mně domů.

Měl jsem necelé čtyři hodiny na přivítání významné návštěvy.
S uklízením jsem se nezdržoval: Všechen nábytek, co už neodvratně shnil, jsem nekompromisně vyhodil z okna.
Prachu bylo tolik, že ani nešly otvírat dveře, takže jsem ho musel zlikvidovat krumpáčem a lopatou.

Ale... Kde tak rychle seženu peníze na nějaké pohoštění? A prášky na uspání?
Běžel jsem do transfúzní stanice a poměrně výhodně tam prodal pět litrů své krve, krevní plazmu, destičky, a dokonce i oční rohovku a několik hlenů.
Chvíli jsem váhal, zda zpeněžit i jednu ze svých mozkových buněk, ale pak jsem si řekl, že by těm zbylým dvěma bylo smutno.

Pravda, po návratu domů mi sice bylo trochu mdlo, avšak do žil jsem si nalil dvě láhve červeného vína. Bohužel, až později mi došlo, že jsem zbytečnou zbrklostí vlastně promarnil ojedinělou příležitost získat šlechtickou modrou krev. Přitom lahví Rulandského modrého mám slušnou zásobu.

Rychle jsem ještě skočil do nedalekého módního salónu. Samozřejmě, že jsem neměl finance na potřebné ošetření, natož na kompletní plastickou operaci. Dostal jsem se tam však v přestrojení za obrovský hřeben a dříve než mě stačili odhalit, získal jsem nenápadným pobytem v navoněných místnostech vcelku příjemné aroma.

Koupil jsem ještě kulatý bochník chleba, snědl mu rohy a z prostředních částí vyrobil obrovskou jednohubku. Na ní jsem namazal všechny zbytky pomazánek a sýrů, které se mi podařilo seškrábat z dlaždiček v kuchyni.

Tak se to přece jen stane... Ve třiadvaceti budu mít doma poprvé dámskou návštěvu!!!
Inu – snad si ji i konečně zasloužím. V posledních měsících jsem se činil a vydal hned několik publikací. Jsem například autorem užitečné příručky Jak správně jíst koblihu, filozofického traktátu Šnek, nebo hlemýžď?, pojednání O nesmyslnosti smyslnosti či deseti verzí hudebního hitu Mahuleno, Mahuleno, je tu pěkně nahuleno. 

Úderem osmnácté hodiny nastal onen kýžený okamžik.
Přišla půvabná, nádherná, krásná, fascinující slečna. Ba co víc – pokud snad přece jen měla nějaké drobné nedostatky na své vnější podobě, uvnitř jejího atraktivního obalu se patrně nalézalo neskutečné bohatství.
Po takových těch různých vítacích formálnostech jsem Soňu uvedl do svého pokoje a pohodlně usadil. Do jedné ruky jsem jí vrazil velkou jednohubku, do druhé flašku vodky a sedl si naproti ní.
Takto jsme na sebe koukali asi půl hodiny.

„Co budeme dělat?“ zeptala se a já zjistil, že její bezprostřední přítomnost mě naprosto ochromila.
„Co si počnem?“ víceméně zopakovala dotaz zhruba po deseti minutách. (Jak rád bych byl neslyšel to kratičké zájmeno uprostřed!)
Poulila očima, div jí nevypadly.
„Budeme... Budeme si prohlížet tvůj menstruační kalendář,“ nesměle jsem navrhl ve snaze spojit příjemné s užitečným.
Roztomile zčervenala a usmála se. Proto jsem vychrlil další plky:
„Za chvíli bude večer. Poznám to podle toho, že je tma.“
Nic. Žádný úsměv nevyloudila. Rychle to musím nějak zamluvit.
„Nepustíme si kazeťák? Mám dokonce dvojče, ale není si moc podobné.“
Zase nic.
„Slečno, možná jste si všimla, že tady není moc uklizeno. Každý den sem totiž nosím čerstvou špínu. Jsem takový její pěstitel...“
Ani tentokrát se jí koutky úst nepohnuly. Připadal jsem si jako král trapnosti.
Podívala se na hodinky a – ústa se jí konečně pohnula!! 
Jenže... Nebyl to úsměv, ale znuděné zívnutí.
Co teď?
Navenek jsem zůstal klidný, i když dobrý pozorovatel by si nemohl nepovšimnout, že si nervózně pohrávám se svým penisem.

„Chceš ještě něco k pití?“ nabídl jsem jí. „Můžeš si vybrat: Bílé víno, nebo bílé víno.“
„Potřebovala bych vrátit ty náušnice, co jsem si k tobě včera schovala.“
„Hmm, náušnice...“ podrbal jsem se na hlavě ve snaze získat čas.
„Dávala jsem ti je do levý kapsičky na košili, jestli si nevzpomínáš,“ vysvobodila mě z marného hledání.
„Aha! Tak to byly náušnice!“ usmál jsem se a vyndal dotyčné předměty z kapsičky. „To jsem si ale oddychl. Už jsem málem chtěl navštívit lékaře – celý den se lekám, co mě pořád píchá u srdce...“

Konečně se pořádně napila vína, dojedla jednohubku a spokojeně se usmála od ucha k uchu.
„Včera jsi byl nějakej veselej,“ připomněla.
„No co, co...“ ohradil jsem se. „Jenom fakt, že jsem nahý tančil se židlí a jódloval přitom, přece nemusí znamenat, že jsem byl opilý.“

Došel jsem pro další nakoupené pochoutky. Přinesl jsem jí podnos až pod nos.
„Tady máš desatero druhů tyčinek. Dokonce jsem koupil i žrádlo pro kočičky,“ romanticky jsem vyznal obdiv k její kráse. „Nebo můžeme jít ven na zahradu česat jabka –už jsou celá rozcuchaná.“
„Radši už nic nechci – držím dietu,“ omlouvala se.
„Tak jí pusť!“ doporučil jsem a chtěl slečnu obejmout, avšak samou nešikovností jsem zvrhl svou skleničku.
Tento gag se jí ale kupodivu natolik líbil, že ho chtěla zopakovat ještě jednou! A ještě. A znovu.

Když opět začala jíst a pít, využil jsem její chvilkové nepozornosti k malé kosmetické úpravě:
Chtěl jsem si vytrhnout chlup z nosu, neboť zbytečně zakrýval má ústa, která jsem potřeboval mít v pohotovosti. Rychlým trhnutím jsem zamýšlel s chlupem udělat krátký proces, jenže – dotyčný chlup byl nečekaně dlouhý. Tahal jsem a tahal, avšak konec pořád nikde.
Náhle si slečna povšimla mého prapodivného chování.
Co teď? Vrátit nyní bezmála již dva metry dlouhý chlup zpátky do nosu? Nebo skočit pro nůžky a přestříhnout ho? Otázka takřka nerudovská: Kam s ním?
Nebylo cesty zpět.
Znovu jsem začal tahat. Konečně se nahoře v hlavě cosi pohnulo a jakýsi oblý předmět putoval nosní dírkou. Nozdry se mi zvětšily asi na pětinásobek původního rozměru, ale úspěch se brzy dostavil: Ukázalo se, že chlup byl vlastně ocáskem od mozku!
Mozek, celý obalený hleny, mi jako naschvál vyklouzl rovnou na její prázdný talíř. Soňa nedokázala zakrýt znechucení, takže na něj vzápětí přidala nevábnou tekutinu.
No, aspoň to měla i s omáčkou.

Nejraději bych se hanbou propadl. Zdálo se marné cokoliv zachraňovat. Divil jsem se, že dívka vůbec ještě zůstala sedět a nevyskočila pryč nejbližším oknem. Možná jen byla v šoku a neschopna pohybu.
Mé společenské vychování velelo něco povědět, ale nevěděl jsem, co. Takže jen jsem stydlivě pípl: „Já nevím, co říct...“
Zcela nečekaně se usmála, ba dokonce mě i konejšivým hlasem uklidňovala: „To se přece může stát každýmu...“
Měla vychování, jako princezna na hrášku. Mimochodem, některé ženy by nepoznaly, ani kdyby ležely na melounu.

Když jsem stále sklesle mlčky seděl naproti ní, pohladila mi svou tlapičkou mou hlavičku a ve stejně milém tónu dodala: „Buď rád, že ti nevypadlo něco důležitějšího!“

Abych si napravil reputaci, slíbil jsem jí při nejbližší příležitosti věnovat kočku, která nejen přede, ale i zade.

A opět trapné ticho. Raději jsem přinesl brčka a strčil je do našich nápojů, takže nesnesitelné mlčení vystřídalo nepravidelné bublání.
Konečně jsem se osmělil: „No a jak se máš?“ 
„No... Dobře... A ty?“
„Já taky dobře,“ usmál jsem se a pronesl další klišé: „Bavíš se dobře?“
„Jo, úžasně...“
Asi po minutě jsem se konečně zmohl k něčemu konkrétnějšímu:
„Mohl bych tě o něco poprosit?“ začal jsem nesměle. „Potřeboval bych nějakou partnerku na trénink – učím se totiž ovládat cizí jazyky,“ svůdně jsem oblízl rty.
„No, já nevím...“ pípla.
Zkusím to razantněji: „Hele, panenky už jsi vyhodila, teď se ještě musíš zbavit panenství.“
Sklopila hlavu a vlasy jí automaticky zakryly obličej.
Po nekonečné chvilce ticha přešla k věci: 
„Myslíš, že bych tě mohla o něco poprosit?“ 
Už jsem se chystal spustit ohňostroj radosti.
„Samozřejmě, pokud to bude v mých silách,“ zachoval jsem si image moudrého partnera.
Upřeně se na mně zadívala: „Máš teď volnou chalupu?“
„Jasně...“ usmál jsem se spokojeně. „Ale klidně spolu můžeme bejt tady u mě doma...“
Vyzvídala dál: „A ještě platí, jak jsi říkal včera v klubu – že bys pro mě pořád všechno udělal?“
„Jasně…“ usmál jsem se a škádlivě ji pošimral brčkem pod krčkem. 
Jenže hned mi ruku odstrčila: „Už jsme se na tom tak trochu domlouvali právě včera v klubu, nevím, jestli si vzpomínáš. Potřebovala bych na víkend půjčit od tý chalupy klíče. Chci tam jet s přítelem."

Po tomto šokujícím sdělení se mi sice podařilo na její tváři najít mírně provinilý výraz, ale své zklamání jsem nedokázal utajit. Zoufale jsem se pokusil o sebevraždu, když jsem si brčky zacpal všechny dýchací otvory.
„Promiň, asi jsem ti měla říct, že mám přítele,“ špitla. „Seznámili jsme se v hudebním kroužku, jestli tě to zajímá. Hráli jsme spolu na klavíru skladbu pro čtyři ruce.“

Dal jsem jí klíče a ona se pomalu začala chystat k odchodu.
Jenže... Co tedy znamenalo ono svůdné oblizování, mlaskání a čamtání v telefonu? Nedalo mi to a zeptal jsem se.
„Jé, to je mi líto, jestli jsi to špatně pochopil! Já jsem totiž při tom telefonování jedla strašně dobrej dort, tak... možná proto...“

Nicméně snažil jsem se další nevydařenou známost vidět z pozitivní stránky. Vcelku jsem mohl být rád. Učinil jsem dobrý skutek, ona mi bude svým způsobem zavázána...
Každopádně mám jisté, že ji ještě alespoň jednou spatřím: Musí mi ty klíče přece zase vrátit.

Bylo deset večer a já zůstal opět sám.
Vytočil jsem číslo své oblíbené čajovny: „Takže i dnes přijdu se všemi svými přáteli. Rezervujte mi, prosím, jednu židli.“