JAK jsem NAŠEL TU PRAVOU
Petr Kučera - PK (2007)
ukázka
první
Vrátila se z toalety s úsměvem od ucha k uchu.
Nejradši bych se teď bez obalu začal ptát na úplně jiné věci. Ale nemohli jsme ignorovat, že je tu ještě někdo třetí (a tím nemyslím číšníka). Pořád točila konverzaci směrem k tomu, co od rozchodu se mnou prožila, a hlavně ke svému manželovi.
„Jedním z nejhezčích zážitků s Robertem bylo, když jsme jeli na měsíční svatební cestu,“ pravila třeba.
„Byla jsi na Měsíci?!“ předstíral jsem údiv.
„Ne, na zemi… Oběma nohama…“ ušklíbla se znechuceně.
„Něco nebylo v pořádku?“ popíchnul jsem jí, i když jsem se moc snažil, aby to nevypadalo nějak škodolibě. Spíš než útočit jsem se snažil vcítit do její duše a být její nejlepší kamarádkou (která toho v pravý čas zneužije).
„Robert nebyl v pořádku,“ vysvětlila. „Teda… Svatební cesta byla nádherná, ale hned ty další dovolené už něco skřípalo…“ zatvářila se záhadně. „Dali jsme si tam vždycky strašně do nosu, ale…“
„Porvali jste se?“ skočil jsem jí do řeči.
„Ne, jako že jsme se vždycky strašně dobře najedli. Ale kromě našich plných břich mi to celé přišlo takové prázdné…“ vzpomínala posmutněle.
„No, doufám že to bylo do dvou let po svatbě a že byl Robert ještě v záruce. Protože sehnat náhradní díly na třicet let starej kus – nebo kolik mu je – to nejde snadno…“ usmál jsem se.
Bravo! Jen tak s nadhledem klouzat po vážných věcech. Žádný velký city!
„Neboj, všechno je v pořádku. Nezačala jsem reklamační řízení,“ pravila důrazně a vrátila mne zpátky na zem.
„Takže když jsi s ním tak šťastná, proč jsi ho chtěla šokovat náušnicí v nose?“ chtěl jsem se zeptat, ale naštěstí jsem si včas nacpal slova zpátky do úst. Hlavně žádnej tlak.Raději obraťme list. Konkrétně vinný list. Z jeho druhé strany jsme zvolili Rulandské šedé.
Večer pokojně plynul, ale čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že nejde o nic víc než jen o nostalgické vzpomínání na krásnou minulost.
S postupujícím časem se navíc zvětšovaly problémy s komunikací (a to nemyslím tu silnici, co vede kolem vinárny).
ukázka
DRUHÁ
Šárka pomalu popíjela kávu a zdálo se, že má něco na jazyku. (Jen jsem doufal, že ne další
piercing).
„Víš,“ lezlo z ní, „včera jsem si potvrdila, že jsi jinej… Že ti nejde jenom o to jedno…“
Jen tak tak jsem se udržel, abych se nepodíval na její ňadra a nepoužil svou oblíbenou hlášku, že mi jde jenom o ty dvě.
Už jsem se naštěstí naučil v podobných situacích mlčet a přinutit tak dívku, aby svou myšlenku rozvinula – přesněji aby na mne nakupila další komplimenty.
„Moc hezky se mi s tebou včera večer povídalo,“ usmála se.
Byl jsem to nezvykle já, kdo se držel při zemi: „Vždyť na konci už jsme spíš mlčeli…“
„To nevadí, bylo to takové krásné mlčení. Dva lidé spolu nemusí pořád jenom mluvit, aby se cítili společně krásně,“ pravila romanticky.
Na začátek to rozhodně nebylo špatné. Jsou teprve čtyři odpoledne a nejspíš mám čas až do noci. Něco mi říkalo, že Šárka nikam nespěchá.
Vydali jsme se na procházku po městě.
Nikdy jsem si nemyslel, že naše město je tak nádherné. „Úžasný malíř červen,“ opakoval jsem nadšeně.
Ve vyhlášené plzeňské cukrárně jsme se zastavili na zákusek. Poručil jsem si špičku. (Už jsem potřeboval aspoň kousek alkoholu. A po čem jiném mít tu správnou špičku?!)
„Mám strašnou chuť dohnat všechno, co jsme spolu zanedbali,“ mlsně prohodila při konzumaci věnečku. Tedy alespoň doufám, že to bylo myšleno vůči mně…
„Víš, že jsme spolu poprvé v cukrárně? Dřív jsme spolu chodili akorát do palačinkárny,“ připomněl jsem.
„Posilovali jsme spolu zvedáním palačinek,“ usmála se.
Nechtěl jsem se brzy opít, tak jsem si k vínu objednal i hruškový džus. „Ten se dá kousat,“ vysvětlil jsem.
Tentokrát to byla Šárka, kdo kladl na stůl nečekaně žhavá témata (když nepočítám servírku a její neodolatelné dvojky – tím myslím skleničky vína):
„Pamatuješ, jak jsi mi kdysi zkoušel rozepnout blůzu a já ti řekla, že jsi příliš rozpínavý?“
„Onehdy jsem na tobě viděl hlavně ty knoflíky,“ usmál jsem se, nevěda co jiného odvětit. Mám jí snad říci pravdu, že se mi v průměru každý týden vrací sen, kdy stojím před těmi knoflíky, pokaždé plný naděje, že tentokrát je dokážu rozepnout všechny?!
Šárka mlčela; tak jsem dodal: „Dneska už bych to neopakoval…“
„Ne, dneska mám zip,“ uzemnila mne.
Od té chvíle jsem onen zip přinejmenším jedním očkem neustále sledoval. Také on na mne koukal – oběma očky.
objednávky na kompletní povídku v tištěné nebo elektronické podobě vyřizuje tento e-mil
