JAK JSEM MATUROVAL

Petr Kučera - PK (1992)

stáhnout ve Wordu?

Spím. Zdá se mi krásný sen. Jsem medvídek v ZOO a lidé si se mnou hrají.
"Chro-chro-chro," přerušuje to zvuk mého nového telefonu.
"Haló, medvídek!" hlásím se do sluchátka.
"Dobrý den, tady služba buzení telefonem. My vás budíme. A nezlobte se, že jsme nezavolali dřív, ale my jsme na vás zapomněli," ozvalo se.
Jelikož mě nevzbudil ani můj žlutý velký budík Buzík, kterému jsem předevčírem v záchvatu zuřivosti utrhal všechny ručičky, a jelikož si vždy rád schrupnu, bylo jasné, že jsem zaspal.

Vysypal jsem odpadky i s košem do popelnice, požil snídani a vzpomínal. Co bylo dnes v plánu? Určitě jsem měl něco za lubem...
Ó, vždyť já dnes maturuji!!!

Rychle jsem na sebe hodil nejbližší triko, na hlavu si narazil papírovou kšiltovku OF a do tašky nacpal své nejmilejší plyšáky.

Vtrhl jsem do třídy. Ale to jsem neměl - maturitní komisi jsem zastihl zrovna v nejlepším. Učitel Pikoš se roztřesenými prsty marně snažil zapnout si poklopec a vysvlečená zástupkyně si evidentně neuvědomovala vážnost situace, neboť mi přítulně vyzývala: "Pojď ke mně, kocourku!"

Když se všichni uklidnili, pronesl předseda maturitní komise: "Studente, kde jste, už jsme na vás celí nadržení!?"
Rozpačitě jsem si hrábl svými paznehty do vlasů.
Avšak ohyzdné oblečení, rozpláclá žvýkačka přes tvář ani zbytky jogurtu ve vlasech nezvětšily dobrý dojem ze mě.
Musím vymyslet nějakou inteligentní omluvu...
"Utekla zebra z přechodu a nemohl jsem přejít," pronesl jsem na svou obhajobu.
"Nechte si ty hlody, nebo vám dáme pětky," okřikla mě profesorka Jeřábková.
"Uřízneme vám obě uši a pošleme je domů mamince," přisadila si sadistická učitelka tělocviku tajně přezdívaná Maso.
"Obě ne - jenom jedno," zmírnil trest náš dobrý třídní.

Úvodní formálnosti ukončil dějepisář:
"Tak si vytáhněte otázku," vyzval a nechal mi sáhnout do pytle.
Ve druhé ruce držel jakousi mošnu - tak jsem mu do ní nasypal sto korun v desetníkách, které jsem celých 18 let k tomuto účelu pilně spořil.
"Umí to," obrátil se učitel k ostatním a navrhl, aby mi dali jedničku.

Následovala špecialitka - zkouška z hudební výchovy.
"Předneste několik vět..." vybídl mě učitel.
"Několik vět?" vyděsila se zástupkyně, patrně díky špatně potlačené vzpomínce na svou komunistickou minulost, celá zrudla a instinktivně rychle zavřela všechna okna, zatímco profesorka Jeřábková si na stole nadále nevšímavě stříhala nehty na nohou.
"Myslel jsem několik vět o Bachovi!" vysvětlil zkoušející.
Usmál jsem se jako žralok a radostně křikl:
"Bach - to je ten, jak hlídá vězně!"
"To je bachař," opravil mě učitel.
Profesorce Jeřábkové to zřejmě náhle připadalo velmi vtipné, neboť se mohutně chechtala jako kobyla po vyhraném dostihu. Až později jsem zjistil, že ji nudící se dějepisář laškovně lochtá na chodidle.
Brzy jsem si naštěstí vzpomněl na poučku: Dej si bacha na Bacha! , takže jsem znovu zkusil štěstí:
"Už vím! Bach - to byl ňákej skladatel, né?"
"Už je pozdě," ukončil to učitel.

Pak přišla zkouška z vybraného jazyka. Extravagantně jsem si zvolil papuánštinu, především abych její znalostí zaujal vzdělancemilující dívky.
Dostal jsem téma Okrogol noes puenola .
Uf! Mám štěstí. To je jediná otázka, kterou umím.
Spustil jsem: "Grosa moseli kupalon estak yn ostado...", ale jaké bylo mé zklamání, když si všichni, kromě našeho papuánského lektora, dali šlofíka a tudíž mě neposlouchali.

Všechny vzbudil až hlasitým smrknutím češtinář Šašek.
Požádal mě, abych pronesl něco o G.Apollinairovi.
Vytušil jsem, že nyní přišla pravá chvíle na matení tělem. Inu nasadil jsem si brýle, abych vypadal inteligentněji, a začal:
"H2SO4+CO2=LiS5H2SO4-CO7K12O57C1573N21..."
"Nezmatkujte, uklidněte se," poplácal mě onen dobrácký stařík po rameni a šeptem napověděl: "Alkoholy."
"Napsal Alkoholy!" křikl jsem radostně.
"Alkoholy?" oživla zástupkyně a vytáhla flašku.
I ostatním to v očích zajiskřilo.

Zakrátko se všichni přítomní v učebně ponořili do lihu.
"Arthur Rimbaud - Opilý koráb!" řval jsem hesla. "Pipin Krátký - osvobodil Řím od Langobardů!" "Alkohol škodí zdraví!" "Dneska piješ do dna, zítra budeš na dně!"

Pár minut nato se rozlétly dveře a záhy na učitele mířil kulometem MX 825 můj kamarád zvaný Rambo, jehož příchod jsem předem objednal pro případ, že by se vyskytly nějaké komplikace s hodnocením mé maturity.
Byl poněkud zaskočen, nepochybně čekal akademičtější atmosféru.
"To je dobrý, Franto," zklidnil jsem ho a pozval ke stolu.

Dalšího dne se všichni pozdě dopoledne probudili, protřeli si oči a uviděli mě.
"Co tu chcete?"
"Já jsem včera maturoval a ještě nevím známky."
"Včera večer to bylo moc hezké..." vzdychla zástupkyně a ostatní jí přitakali.

Inu dostal jsem samé jedničky a opustil gymnázium.