Jean je velký šprýmař. Počátek filmu ho zastihuje při snídani, jak rozpráví s rohlíkem, kterému předtím vyrobil oči, ústa a slaměný klobouček. Jean dnes jede do nedalekého města na svou vlastní svatbu, což mu připadá neobyčejně vtipné. Smíchy si naprskal do čaje a teď se ho štítí dopít.

V nádražní hale potkává své přátele. Ti se Jeanovi smějí, že se musí ženit, a oznamují mu, že pojedou s ním.
Paul někde našel dvě tyčinky. Nyní je má vystrčené z úst a hraje si na upíra. Jean se nabízí, že předvede kouzlo – bere Paulovi tyčinky a sní je. „Byly – a už nejsou,“ usměje se a jako po všech svých povedených žertech dodá rčení: „To jsem tě ale vypekl, co? A ani jsem k tomu nepotřeboval troubu.“
V nádražní hale si Jean kupuje zmrzlinu a rozplácne ji prodavačce na obličej. Přátelé nadšeně tleskají. Prodavačka se zlobí. Jean říká, že nemá smysl pro humor. Prodavačka odpovídá, že je to blbá sranda.
Paul závidí Jeanovi úspěch.
Nedaleko pracuje zedník. Paul mu bere cihlu a praští ho s ní do hlavy. Přátelé nadšeně tleskají. Zakrvácený zedník se zlobí. Paul mu říká, že nemá smysl pro humor. Zedník už neodpovídá nic.
Claude krade z informační tabule písmeno D a neustále si ho staví na hlavu.

Za chvíli všichni usedají do vagónu. Charles dostává záchvat smíchu, neboť prý jsou v kupé srandovní sedátka.
Vlak se rozjel a nabírá rychlost.
Francis žertuje – vozy prý stále stojí, pouze okolí se dalo do pohybu.
Gérard navrhuje spáchat ze srandy hromadnou sebevraždu.
Po kupé létá vtipná moucha. Všichni se smějí, pouze Charles hledá zubní protézu, která mu vypadla při minulém záchvatu.
Jean hledí z okénka a směje se kolemjdoucím lidem, že jsou pomalí.
Teď se smějí ostatní, neboť Jeanovi vlétla otevřeným oknem do úst vosa.
Philippe říká neznámému cestujícímu, že mu teče krev z nosu. Spolucestující vytahuje zrcátko a zkoumá své nozdry. Philippe se směje a přiznává, že jen vtipkoval. Spolucestující mu vráží pěstí do obličeje. Paul říká Philippovi, že mu teče krev z nosu.
Gérard dostává humorný nápad odpojit zanimijedoucí vagón.
Francis se směje, ani neví čemu.
Claude sedí v kupé, na hlavě mu stále stojí písmeno D. Barbara se chlubí, že v hale tajně ukradla háček. Nyní jsou oba šťastni, neboť můžou vyrobit D s háčkem. Radost jim mírně zkazí pouze Paul, který tvrdí, že Ď v abecedě neexistuje. Claude říká Paulovi, že je Ďebil.

Všichni se smějí, neboť Jean nějak rudne.
Charles se smíchy popadá za břicho a jako by mu to nestačilo, sahá na břicho i ostatním.
Přátelé zjišťují, že omylem odpojili přednimijedoucí vagón a ztratili tak kontakt s lokomotivou. Smějí se Jeanovi, jelikož přijde pozdě na svatbu a uteče mu nevěsta. Pouze Pierre pláče, neboť mu tato lokomotiva byla obzvláště sympatická. Barbara ho polochtá na noze. Už se směje i Pierre.
Charles se ptá, kolik je hodin. Paul neví, co má odpovědět, a tak celý vysmátý odpoví: „Cha cha cha.“
Všude je veselo, jak má v třeskutě vtipné komedii být.
Pierre se směje, neboť se Charles směje, ten se zas směje, že se Paul směje Gérárdovi, který se směje, jak se Barbara směje, jelikož se Francis směje, protože se Claude směje, že se Philippe směje, přestože se Philippe vlastně vůbec nesměje, nýbrž stále nemůže zavřít ústa po úderu od spolucestujícího.
Všichni se smějí Jeanovi, který se nezúčastněně svíjí na zemi.
Asi sedmdesát dva sekund poté Jean oznamuje, že zemřel. Přátelé vyhazují jeho mrtvolu oknem jedoucího vlaku na nejbližší hřbitov.
Paul se přihlouple usmívá, avšak Barbara mu doporučuje, aby zavřel ústa, neboť je mu vidět velký zubní kaz.
Objevuje se Jean a prozrazuje, že jeho mrtvola byla jen plyšová figurína.

S hodinovým zpožděním nakonec všichni vystupují ve městě a spěchají do kostela. Tam již čekají další svatebčané. Jean zjišťuje, že jeho nevěstou je Barbara, a obejme ji. Všichni se smějí, neboť Jean omylem objal stojan. Jean znovu objímá nevěstu a dává jí hubičku. Tentokrát se trefil. Svatební hosté nadšeně tleskají. Hraje hudba. Snoubenci přicházejí k oltáři a hledají oddávajícího. Zjišťují, že si spletli oltář s oddávajícím. Pravý oltář totiž před pár dny kdosi ukradl, zatímco oddávajícího se chystají ukrást až zítra. Snoubenci jsou otázáni, zda se berou dobrovolně. Jean odpovídá: „Ano.“ Kostelem zní obrovský chechot, neboť pod Charlesem praskla židle. Oddávající se ptá nevěsty, zda si Jeana bere dobrovolně. Barbara chvíli váhá, načež přiznává, že to byla jenom sranda, Jeana si vůbec chtít nechce a chechtá se mu: „To jsem tě ale vypekla, co? A ani jsem k tomu nepotřebovala troubu, protože trouba jseš ty.“
Všichni se smějí. Jean zůstává osamocen. Začíná vzlykat. Nyní již plně brečí – pláč se však postupně mění v chechot.
Opět se všichni smějí.