Zhruba před půl rokem jsem kolem poledne probudil, převalil se na druhý bok a chystal se tradičně spát až do večera. Zvláště když mi předchozího dne někdo před nosem doslova vyfoukl moji oblíbenou nafukovací pannu.
Jenže… Stalo se něco neuvěřitelného.
Místo pohodlného rychlého usnutí se začaly projevovat dosud neznámé příznaky. Po několika měsících lenošení mne totiž začaly svrbět nejen dlaně, ale i mozek. Nohám se chtělo chodit – samočinně kopaly, až rozkopaly sbírku vzácného porcelánu u mé postele.
Inu rozhodl jsem se, že si konečně najdu pořádné zaměstnání. I když poté, co mne vyfakovali z fakulty, jsem nemohl očekávat žádnou extra nabídku.

Nejdříve jsem nastoupil na pozici „operátor automatu na pitnou vodu“.
Slibovali mi sice, že půjde o vedoucí funkci a budu mít pod sebou dva podřízené – ale záhy jsem pochopil, že tím jsou myšlena tlačítka na studenou a teplou vodu.
Brzy jsem od kolegů dostal přezdívku Vodník. (No, ještě že ne Podvodník…) 
Obyčejná voda z automatu nikomu nechutnala, takže jsem do ní ze svých zásob přidával různé přísady, zejména vodku a rum. Čekal jsem, že si tak brzy mezi zaměstnanci nadělám užitečné známosti. Jenže z každodenního stresu jsem si nadělal do kalhot.
Přesto jsem si za pár dnů práce poměrně zvýšil sebevědomí: Dokázal jsem desítkám lidí uhasit trýznivou žízeň. Jednou jsem dokonce ve vedlejší kanceláři pohotově uhasil i hořící počítač.
Nicméně dlouho jsem v oné firmě nevydržel – hledal jsem přece jen něco poněkud intelektuálnějšího.

Inu nastoupil jsem do továrny na výrobu plyšových hraček jako kontrolor mazlivosti. Nenechal jsem se odradit ani skutečností, že šlo údajně o velice rizikové povolání. Můj předchůdce odešel v pouhých dvaceti letech do předčasného důchodu kvůli extrémním ekzémům a poleptané lebce.
I já jsem se samozřejmě obával, že každodenní styk s neprověřenými plyšovými hračkami na mne zanechá nesmazatelné stopy. Štěstí mi však přálo, takže jsem si brzy mohl najít jinou náplň práce.
Jednoho jsem totiž při rutinní kontrole, zda plyšový chřestýš správně chřestí, nechtěně zaslechl z ředitelovy kanceláře slabé sténání. Hbitě jsem se vrhnul po firemní lékárničce a byl připraven přispěchat s první pomocí, decentnost mi ale přece jen velela nenápadně se předtím podívat klíčovou dírkou. 
A vida!!! 
Rychle jsem si z vrátnice zapůjčil průmyslovou kameru, načež jsem neváhal a všechno natočil.
Hned druhého dne jsem si s ředitelem zašel promluvit jako rovný s rovným:
„Šéfe, zahlédl jsem vás včera při mazlení se sekretářkou…“
„Ale prosimvás, kdo by se s tím mazlil?!“ snažil se mne odbýt.
Jenže já se nenechal: „Kdybych vaší manželce poslal jakýsi videozáznam, asi byste si vaši zdánlivou neposkvrněnost trochu umazal…“
Ředitel se ocitl v rozpacích: „Hmmm… Včera jsme se s kolegyní trochu namázli…,“ přiznal a navrhl mi lákavou nabídku: „Vy se jistě necháte mírně podmáznout, že? Udělám z vás svého mazánka… a jako bonus vám každý den namažu chléb čerstvou pomazánkou!“
Ředitelům návrh neměl chybu. „Pojďte, smázneme to!“ souhlasil jsem.
S okamžitou platností jsem byl zbaven veškerých pracovních povinností, přičemž můj plat se zvýšil na trojnásobek dosavadního stavu.

Při zaručeném pravidelném příjmu jsem měl konečně dost času na pořádné nicnedělání. Abych se nudou neukousal k smrti, pokusil jsem se literárně tvořit. Protože jsem se však ještě necítil dostatečně umělecky na výši, zkusil jsem nejdříve pokleslý žánr – detektivku. 
Bohužel: mé prvotiny Případ vraždících rohlíků se prodalo pouhých dvanáct kusů, přičemž všechny jsem koupil já sám (i když pokaždé v jiném přestrojení). 
Ke vší smůle ani idylka mého zaměstnání v továrně na výrobu plyšových hraček nevydržela dlouho. Ředitel totiž nešťastnou náhodou zahynul při prezentaci plyšového hrocha v životní velikosti a firma zkrachovala.
Videozáznam s erotickými hrátkami z ředitelovy pracovny jsem sice ještě zpeněžil prodejem do televize, nicméně přesto jsem se brzy ocitl bez peněz i bez práce.

Stalo se však nečekané: Díky mému nedávnému pokusu o literární tvorbu si mne všimli v soukromé detektivní kanceláři.
Zprvu jsem myslel, že půjde opět jen o nějakou podřadnou funkci (například obsluha detektoru lži), ale nečekaně se na mne usmálo štěstí: Major Zeman totiž odcházel do důchodu a hledali za něj náhradu.
Mí spolupracovníci zpočátku působili velice podivně. Brzy jsem se však naučil zásady práce v detektivní kanceláři, zejména konspirační mluvu. Už jsem se nedivil, když mi náčelník uprostřed noci telefonoval se slovy „Musíš se ihned osprchovat,“ protože jsem věděl, že je to příkaz k okamžité likvidaci tajných materiálů. Rčení „Když nejde pošťák ke schránce, musí jít schránka za pošťákem“ zase vybízelo k nenápadnému pronásledování ozbrojeného drogového dealera.
V kolektivní práci se mi nečekaně dařilo, takže brzy jsem dostal první skutečně samostatný případ. Jednalo se o docela rutinní záležitost: Jakási žena namíchala manželovi drogy, pak ho rozřezala motorovou pilou, s částmi jeho těla pak zkoušela topit (v radiátoru) a hlavu prodala na trhu jako hlávku zelí.
Měl jsem štěstí a případ brzy vyřešil. Pachatelka totiž nejenže na místě činu nechala otisky, ale vyloženě to tam zapatlala. Nastražil jsem na ní v jednom papírnictví jednoduchou past: A vskutku – doslova mi tam sedla na lepidlo. 

Následovaly plodné týdny. Objasňoval jsem dokonce i vraždy, ke kterým vůbec nedošlo.
Jenže úspěchy netrvaly dlouho. Přišlo nečekaně špatné období: všichni se chovali vzorně, nikoho nechtěli zabíjet, takže jsme v detektivní kanceláři neměli co na práci. Jako služebně nejmladší jsem byl první na řadě při očekávaném propouštění.
Už to vypadalo, že budu opět nezaměstnaný. V zoufalosti jsem dokonce uvažoval, že se dočasně stanu masovým vrahem.
Společně s ostatními detektivy jsme si v těchto bídných dobách přivydělávali vyšetřováním srdečních chorob nebo šetřením elektrické energie – ale jaksi to nebylo ono…

Byl jsem proto rád, když to po delší době konečně vypadalo na alespoň trochu pikantnější případ. 
Před pár dny se v mé kanceláři objevila postarší dámička, která hned na první pohled (natož na druhý!) dávala najevo své materiální bohatství. 
„Nevypadáte, že by vám něco chybělo,“ zalichotil jsem jí místo pozdravu.
„Našemu Charlesovi někdo ukradl fleky…“ začala vzlykat.
„Někdo vašemu manželovi ukradl flíčky?“ nadzvedl jsem obočí.
„Ne. Fleky. Přímo z jeho kůže!“
Pořád jsem nechápal: „Hmm… No já nevím, ale kdybych byl asi tak starý jako váš muž, tak bych byl možná rád, že jsem se těch stařeckých fleků zbavil…“
Už téměř v pláči vysvětlila: „Ale Charles je pes… Doga.“
„Hmm…“, řekl jsem rozpačitě – a protože mne ani po chvíli nic lepšího nenapadalo, zkusil jsem nastalé ticho vyplnit ještě delším „Hmmmmmmmmmmmmmmmmmm…..“ 
Dáma si otřela slzy kapesníkem a rozpovídala se: „No dobře, člověk si jakž takž zvykne na to, že padají letadla, že vybuchují domy, že v lese znásilňují mladé koloušky... Ale že mému Charlesovi někdo ukradl fleky?! Jak si teď chudák pejsek připadá – vždyť je úplně nahý! Představte si, jak by bylo vám!“
„Hmmmmmm….“ usilovně jsem hledal nějakou odpověď. „A vadí vám to tolik? Vždyť někteří lidé si v kosmetických salónech pracně dávají odstraňovat různé fleky nebo bradavice, zatímco vašemu pejskovi to nějaký dobrodinec udělal zadarmo!“
Panička se rozhodla uvést příklad ze života: „Třeba – když v noci odložím brýle, nepoznám teď, jestli je to Charles bez fleků nebo jestli oživlo prostěradlo a leze po zemi. Nebo si hned myslím, že se mi něco stalo, když přišel doktor v bílém plášti!“
Podrbal jsem se na hlavě a zkusil položit osvědčenou detektivní otázku: „A podívala jste se doma všude, jestli ty fleky třeba jen někde nezapadly?“
„Prohledala jsem všechny šuplíky, ale fleky nikde…“ začala opět vzlykat. „Našla jsem sice dvě náhradní ucha a jeden náhradní ocas, co jsem mu kdysi koupila, kdyby bylo potřeba – ale fleky nikde. Jenom na triku mé vnučky jsem nečekaně našla pár fleků od červeného vína.“
„Vida, vnučka!“ ožil jsem. „Rád prošetřím, jestli v tom nemá prsty!“
„To není třeba, ona je úplně nevinná,“ mávla rukou ona dáma.
„Hm, nevinná….“ mlsně jsem se oblízl.
Ještě že mi panička hned pohotově ukázala fotografii své vnučky – jako by tušila, že mne okamžitě přejde chuť.
„Dobrá,“ konstatoval jsem. „Nicméně s těmi fleky od vína – nebylo by to řešení i pro vašeho Charlese? Dříve měl jen černé fleky na bílé kůži, teď by je měl červené! A nebo víte co? Zkuste se nad něj postavit s perem a inkoustem a udělat pár kaněk!!“ 
Jenže ani toto řešení dámu neuklidnilo: „A co když se rozpijou? Pak by byl Charles celý černý!“
Pochopil jsem, že paničky se asi jen tak nezbavím.
Začala cosi hledat v peněžence: „Za nalezení fleků jsem ochotna dobře zaplatit… Řekněme milión?“ a vytáhla šek.
„No… to už bych si asi dal říci,“ usmál jsem se. 
Nezbylo mi než ten případ vzít a slíbit oné dámě, že naše detektivní kancelář případ zmizelých fleků důkladně prošetří.

Povzbuzen předchozími pátracími úspěchy jsem si vůbec nepřipouštěl, že by právě tato kauza měla být zapeklitější než jiné.
Jako vždy jsem nejdříve zkoušel pohřešovaný předmět najít na internetu. Napsal jsem proto do vyhledávače „flek“, ale výsledek mne neuspokojil. Ani klíčové slovo „pes“ nepřineslo úspěch – našel jsem pouze nelegálního prodejce PEStíku, aktuální kurz španělského PESa ke koruně, obskurní náboženskou sektu kaPESníkiánů a poněkud odvážné fotografie Vlastimila HaraPESe.
Ani kolegové z detektivní kanceláře mi nedokázali pomoci.

Unaven celotýdenním pátráním jsem si v pátek večer zašel do svého oblíbeného klubu vyčistit hlavu rumem s rumem.
Brzy jsem plul – chvílemi přímo surfoval - na vlnách alkoholu a pozoroval mumraj mladých lidí kolem sebe… Zvláště jedna krásná dívka mne na první pohled zaujala tím, že měla v dlouhých vlasech živé berušky.
A protože s sebou jako správný detektiv nosím vždy (živou) štěnici, nenápadně jsem jí nasadil dívce do ucha a poslouchal, o čem si se svými dvěma kamarádkami povídá.
Zjistil jsem mimo jiné, že se jmenuje Lucie a že kamarádkám moc závidí jejich vášnivé partnery. Jak moc by si přála mít na krku také takové cucfleky jako ony!
Ani nevím, jak se to stalo, ale sotva Lucka v klubu zůstala sama, seděl jsem najednou vedle ní a pravou rukou objímal její půvabný trupík.
„Právě jsem se rozešel s přítelkyní,“ začal jsem jí lhát. „Zítra večer to budu zapíjet doma – sám a sám… Neposkytla byste mi první pomoc?“
„Myslíte třeba strčit prst do krku, až se opijete?“ usmála se.
„No no no,“ pokáral jsem ji, „podívejte, i vaše víno se červená!“
Nepatrně se napila a zvážněla: „Já vlastně taky nemám štěstí na partnery. Přitom bych si tak přála jít někam s kamarádkama a chlubit se krkem plným fleků!“
„Opravdu?!“ dělal jsem překvapeného.
„Představte si – ten poslední partner mne pozval do restaurace… A tam se mi snažil přilepit na krk těstovinové flíčky…“ málem se rozplakala. Opět se chtěla napít, ale samým rozrušením na nás víno vylila. 
Dříve než se stačila omluvit, pohotově jsem zareagoval: „No vidíte – a zítra večer bychom se u nás doma mohli pokecat ještě lépe!“
Neskutečné se stalo skutkem: Vzala si mou adresu a slíbila, že mne za necelých 24 hodin poctí svou návštěvou.

Když jsem druhý den vystřízlivěl a v rychlosti začal uklízet byt před očekávanou návštěvou, zmocnilo se mne jakési podivné tušení. Hned jak jsem vynesl tuny prachu a špíny, v klidu jsem si sedl a snažil se pořádně soustředit. Co mi to jen neodbytně vrtá hlavou… Co bylo na včerejším večeru nějaké podivné?
Ó ano!!! Vždyť Lucie si strašně moc přála mít na krku FLEKY! 
Právě ona se najednou stala první podezřelou v mém detektivním případu. Zdálo se, že všechny stopy vedou ke krásné mladé dívce, která se možná už za pár minut ocitne u mne doma!
Sakra, sakra… Náhle mne přepadla nervozita. Nesmí na mne nic poznat…
Jako naschvál mi těsně před Lucky příchodem začala téci krev z nosu, ale pohotově jsem si obě dírky ucpal vteřinovým lepidlem.

Přesně úderem osmé hodiny večerní zazvonila u mých dveří.
„Dobrý den,“ špitla nesměle.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji suverénně. Při pohledu na její krásu byla najednou tréma pryč. Rozhodl jsem se, že Lucii svedu a až mi bude naprosto důvěřovat, dostanu z ní jen tak mimochodem i přiznání, kam ukryla fleky ukradené psu Charlesovi.
Ano, mám náročné povolání – ale když je potřeba, rád se obětuji a strávím třeba šest krásných týdnů zahlcen láskou a sexem. 
Usadil jsem dívku do křesla a nabídl jí pár kapek alkoholu pro zahřátí. 

Vzal jsem si svou nejlepší košili a začal Lucce vyprávět košilaté historky.
Od samého začátku měla návštěva až nečekaně pozitivní průběh.
Brzy byla celá naměkko, já naopak celý natvrdo.
„Na chvíli si odskočím,“ řekla a nepochybně si šla na toaletu upravit svou večerní toaletu. Oba jsme věděli, že brzy přijde zlatý hřeb celého večera – doslova vyvrcholení.
V tu chvíli však začal v její tašce zvonit mobil. Chtěl jsem ho zvednout, aby nečekaný hovor od jiného ctitele nenarušil vzniklou atmosféru… ale omylem jsem v tašce místo mobilu nahmatal její slzný plyn a nastříkal si ho do očí.
„Au, au, au,“ neudržel jsem se a sténal bolestí.
Sotva se Lucie vrátila z toalety, spatřila mne, jak si zoufale mnu oči. „Co se děje?“
„Jsem zaslepen tvou krásou!“ našel jsem hbitou výmluvu.
Polichoceně se ke mne přitiskla a těšila se na očekávané vyvrcholení naší schůzky. 
Potlačil jsem bolest a – bohužel jen poslepu – začal dívku hladit. „Máš tak krásnou kůži,“ rozplýval jsem se.
Jenže – Lucii poněkud urazilo, že celou dobu osahávám jen huňatou opěrku nedalekého křesla. Sbalila si kabelku a beze slova odešla.

Celou noc jsem pak nespal a vyčítal si své selhání. Nezachoval jsem se jako profesionální detektiv. Nadhled, tolik nutný k vyšetření případu ztracených fleků, byl dávno pryč. I když naštěstí jsem do Lucky nebyl zamilovaný až po uši. Jenom po bradu.
Byla by škoda o tak nadějnou známost přijít. Zvláště když Lucie měla plno dalších půvabných kamarádek. Jedna byla hezčí než druhá, druhá hezčí než třetí – a o té čtvrté ani nemluvě! 
(No, nerad bych se tady dopustil nějaké degradace legrace…)
Následující den jsem proto intenzivně věnoval práci: Tvrdě a nerušeně jsem spal. Musím být přece na příští setkání s Luckou plný sil!

Poslal jsem jí omluvnou SMSku a doufal, že večer mne kráska znovu poctí svou návštěvou.
A úderem dvacáté hodiny skutečně přišla! 
Během pár vteřin se posadila do křesla přesně tak, jak seděla před včerejším nečekaným odchodem. Nabídl jsem jí speciální rum z Rumunska a čekal, až sama začne konverzaci.
„Nebývá ti tady po večerech samotnému smutno?“ zeptala se soucitně.
„Ne… Občas si třeba zahraju se škvorem piškvorky…“
Usmála se, ale brzy zvážněla: „Já také znám samotu… Zatím jsem neměla štěstí na pořádného přítele.“
Založil jsem si ruce a rozhodl se, že zůstanu pasivní a nechám se svést.
„Prvního kluka jsem poznala na koncertu filharmonie,“ vzpomínala teskně. „Hrál v orchestru na nervy. Bohužel si ale často nosil práci domů… Taky s druhým přítelem to bylo drsný: Měla jsem často úplně rozdrásanou dlaň od toho, že navzdory mým přáním nosil vlasy na ježka.“
Čekal jsem na vhodnou chvíli a nechal ji pokračovat ve vzpomínání:
„Z mého třetího kluka se vyklubal násilník,“ svěřila se. „Sotva přišel domů, do sytosti se vyřval. Mělo to jedinou výhodu, že už pak nemusel jíst a mně odpadly povinnosti s vařením. Pořád něco rozbíjel a ničil. Teď rozbíjí atom v Temelíně… Ale – posloucháš mne ještě vůbec?“
„Samozřejmě,“ ujistil jsem ji, „jsem jedno velké ucho!“
„No, ucho, to teda jseš,“ usmála se.
Povídali jsme si a povídali a já zjišťoval, že Lucka je opravdu ideální partnerka. Takovou bych široko daleko těžko našel i s lupou (natož s mými lupy).

Fascinovala mne její nevinnost a slušné vyjadřování. Ona snad ani nedovedla vyslovit sprostá slova – i místo močovod raději říkala vodovod! Na výlety pod stanem si zásadně brala karymaminku. Pokud mluvila o nějaké známé osobnosti, nikdy jí nenazývala pouze příjmením. Dokonce i mne v průběhu večera poprosila, zda bych jí do kávy mohl přidat Bedřicha Smetanu.
Svěřila se mi také s tím, že kdysi byla věřící. Koneckonců, dalo se to hodně poznat i z její mluvy: Když nezvládla silný tlak ve svém těle, omluvila se se slovy „vypustila jsem ducha svatého“. Náboženství ji však nedávno přestalo zajímat poté, co se od ctihodného kardinála nedočkala uspokojivé odpovědi na kardinální otázku: Jestli by jí výhodně neposkytl poslední pomazánku. 

Kolem jedenácté hodiny večerní nastala v naší konverzaci chvíle napjatého ticha. 
Jako první ho nečekaně prolomila Lucka:
„Víš… Minule se mne trochu dotklo, že ses mne vlastně ani nedotkl…“
Óóó! Pocítil jsem vzrušení. I když pro jistotu jsem si ještě dodal kuráže strčením prstu do elektrické zásuvky.
Hned to mezi námi pořádně zajiskřilo.
Neváhal jsem a jal se ukázat, že jsem zajímavější než její dosavadní partneři. 

Zapnul jsem všechny lampy v místnosti, takže brzy jsme oba byli tak rozpálení, že se na nás daly opékat topinky. Jako vzrušující kontrapunkt se záhy ukázal můj nápad jezdit jí nožem po holém těle, díky čemuž jí běhal mráz po zádech.
Ale i Lucka zřejmě věděla, jak na to: Začala mi do zad zatloukat hřebíky, dokonce i do míchy – což mne dostalo tak, že jsem vzrušením nemohl ani dýchat.
Bičíky mých spermií pracovaly, tak jsem jeden sebral a pořádně ji s ním zbičoval.
Po pár hodinách vášnivého styku jsme byli celí zpocení. Pro tento případ jsem ale ze zubařské ordinace pořídil odsávání, které jsem umně vložil mezi naše dvě těla. 
Byli jsme jako dva bažanti, co se navzájem sami sebe nemohou nabažit.

A jak že vlastně nakonec dopadl onen samotný případ ztracených fleků?
Hned druhý den po naší bezvadné souloži s Luckou se Charlesova panička objevila v naší detektivní kanceláři. Zjistila totiž, že si z ní její přátelé udělali aprílový žertík: Dogu přetřeli barvou na bílo. Když se barva pořádně smyla, na doze se znovu objevily původní černé fleky.